Člověk vs. vesmír, duše vs. tělo, matematika vs. filosofie – kde jsou hranice našeho poznání?
Obrovský (a skoro se dá říct, že exponenciální) boom digitálních technologií vcelku logicky přivádí k otázce, zda tento vývoj bude pokračovat takříkajíc ad infinitivum, či někdy narazí na poslední (ve smyslu nepřekonatelné) limity. Těžko dnes můžeme předpovídat, která z těchto dvou eventualit se ukáže být tou správnou, jisté je ovšem jedno – pokud skutečně nějaké takové bariéry existují, pak jsme se k nim ještě ani nepřiblížili. Řečeno jinak – budoucí léta přinesou další závratný technologický pokrok a rozhodně se nebude opakovat situace, kdy jistý zaměstnanec patentového úřadu chtěl „zavřít krám“, protože dle jeho mínění už bylo všechno vynalezeno...
Co nás ale v tomto ohledu čeká v jiných oblastech, především tedy ve vědeckých disciplínách typu kvantové fyziky, neurobiologie, kosmologie – a hlavně matematiky? V knize s názvem Co nemůžeme poznat (Výprava na hranice vědění) se tímto problémem zabývá českým čtenářům nikoli neznámý Marcus du Sautoy (viz Hudba prvočísel) a hned dodejme, že tak činí velice čtivou a navzdory složitosti tématu i vcelku srozumitelnou formou. Dalším kladem knihy je to, že autor spíše než na vyhlašování kategorických závěrů se zaměřuje na nastolování kruciálních otázek, k jejichž zodpovězení sice nabízí, ale nevnucuje své dlouholeté zkušenosti matematika. Jde mu tedy v první řadě o to, aby čtenáře nadchl pro „metafyziku“ a dovedl ho tak na cestu vlastního promýšlení základních existenciálních problémů.
Velmi zajímavé jsou např. jeho názory na tzv. umělou inteligenci (ponechme nyní stranou, nakolik je tento módní termín toliko lingvistickou hříčkou, resp. snahou navodit dojem, že jde o něco víc než o „hrubou“, průmyslovou robotizaci). Jestliže naše znalosti o lidském mozku jsou čím dál přesnější a detailnější a povědomí o procesech, které v něm probíhají, stále komplexnější, neplyne z toho závěr, že jednou (v blízké či vzdálenější budoucnosti) se podaří „sestrojit“ něco na způsob „nelidského“ mozku? A hlavně a především – bude „vedlejším produktem“ této umělé inteligence i duše?
Marcus du Sautoy je materialista a uvažuje zhruba takto: Duše nemůže existovat samostatně a nezávisle, protože je evidentní, že je nějak (i když zatím nevíme, jak konkrétně) spojena s mozkem. U malých (řekněme dvouletých) dětí navíc žádnou uvědomělou duševní aktivitu neregistrujeme, zatímco u těch starších (např. pětiletých) již ano. Někdy v raném dětství tedy musí v mozku dojít k něčemu kvalitativně zásadnímu, kdy v jistém okamžiku „přeskočí jiskra“ a... objeví se duše!
S tím se dá ovšem jen těžko souhlasit – vždyť jde fakticky o pouhou „vylepšenou verzi“ Descartovy teorie o mozkové žláze (epifýza) jakožto „sídle duše“. Blíže pravdě je jak Spinoza se svým psychofyzickým paralelismem (každému ději hmotnému odpovídá děj duševní), tak křesťanská antropologie, považující duši za nehmotnou, od těla odlišnou entitu.
Fascinující závěry vyvozuje anglický matematik i z teorie Velkého třesku, přesněji řečeno z otázky, co bylo před ním. Znovu se však můžeme ptát, zda vesmír opravdu „přišel na svět“ právě tímto způsobem. Řada vědců dává přednost jiným teoriím a pokud mohu vyslovit svůj laický názor, tak mám za to, že tvrdit něco časově omezeného (vznik před 13,8 miliardy let) o nekonečném a neomezeném vesmíru je značně diskutabilní.
Marcus du Sautoy je vynikajícím matematikem, ovšem pouze průměrným filosofem. Jeho kniha Co nemůžeme poznat potvrzuje známou pravdu, že řešení výsostně filosofických problémů pomocí parciálních věd (včetně matematiky) je předem odsouzeno k nezdaru. Pro svůj vtipný a zdravě provokativní styl, jakým je napsána, si však určitě zasluhuje pozornost všech zvídavých čtenářů.
2024 ©