KATEŘINA DUBSKÁ: DCERY

Nadprůměrná kniha s mnoha literárními nedostatky...

Kdybych ji měl jedním slovem zhodnotit v kontextu současné české prózy, pak bych nemohl jinak, než knihu Dcery spisovatelky Kateřiny Dubské označit za nadprůměrnou. Což ovšem o jejích případných literárních kvalitách nevypovídá vůbec nic, protože – jak se říká – mezi slepými je i jednooký králem a k tomu, aby byl někdo lepší než ta spousta dnešních tuctových „domácích tvůrců“, není zapotřebí žádné geniality či výjimečného talentu. Jakkoli je tedy ona „nadprůměrnost“ ve výše zmíněném ohledu nepopiratelná, neznamená to v žádném případě, že recenzent může ke knize přistupovat jinak než profesionálně, racionálně a zdravě kriticky. A právě o toto se chci nyní pokusit.
Román Dcery je – zhruba řečeno – jakousi mysteriózní rodovou ságou či retrospektivně-psychologickým ohlédnutím se za životem minulých pěti generací, resp. snahou postihnout v jejich osudu to, co spadá do kategorie vědomých svobodných rozhodnutí a co je naopak určováno jinými, často skrytými silami. Toto téma pochopitelně není nové, knih podobného zaměření již bylo napsáno více, dá se však říct, že autorčino pojetí „její“ rodové historie (ty uvozovky proto, že není jasné, nakolik skutečně vypráví o genealogii své rodiny) je originální a mimořádně sugestivní, a to právě z toho důvodu, že důraz je kladen na psychologické aspekty, zatímco ty vnější (sociální, politické aj.) jsou zdařile potlačeny. Nikoli tedy tak, že by se děj odehrával ve vzduchoprázdnu, všechny společenské otřesy (poválečná bída, ekonomická krize, nacistická okupace atd.) jsou naopak velmi silně přítomny, současně jsou ale zamaskovány či překryty tak mistrně, že si je čtenář uvědomuje spíše jen jako vzdálený svět kdesi za dveřmi domova. Tento cizí, nepřátelský svět ovšem ve skutečnosti stojí na prahu a mermomocí se vlamuje, brutálně, bezcitně a chaoticky, do jasně daného, dlouhá léta budovaného řádu rodinných vazeb, zvyků a tradic. A právě toto umné vibrování mezi oněmi dvěma světy, mezi „lidmi rodu“ a „cizinci“, mezi přátelským „zde“ a venkovním, nebezpečným „tam“, považuji za nejsilnější rys tohoto románu.
Je ovšem nutné zmínit se i o jeho slabinách, které jsou očividné a bohužel takového druhu, že autorčino nemalé úsilí o psychologickou hodnověrnost jednotlivých postav do značné míry degradují na boj s větrnými mlýny vlastní životní zkušenosti, resp. nezkušenosti. A tak zatímco např. v případě ženských představitelek a jejich způsobu myšlení, cítění a jednání si Kateřina Dubská počíná bravurně a staví před nás působivé portréty „skutečných“ žen, s románovými muži je to přesně naopak, když v autorčině podání jsou pouze karikaturami „opravdových“ mužů. Tím nechci příslušníky svého pohlaví stavět do lepšího světla, ale vidět je jen a pouze jako chlípná stvoření, kterým nikdy nejde o nic jiného než „o to jedno“, jistě není objektivní pohled.
Na mnoha místech knihy jsme rovněž svědky přespříliš umanuté snahy o vypointování určité pasáže, jejímž výsledkem je ovšem stěží uvěřitelná souhra náhod. Tak v kapitole s názvem Němci se Anča seznámí s hodným a sympatickým německým vojákem, který k ní někdy přichází domů na návštěvu. To by bylo samozřejmě v pořádku. Jednou si ovšem voják všimne nemocného dítěte Ančiny sestry, která se strachuje o jeho život a – hned se nabídne, že by pomohl. Tedy ne on, ale jeho kamarád, je lékař, přijde se na dítě podívat a prohlédne ho, a on opravdu přijde a když zjistí, že dítě má záškrt, na který není lék, vymyslí plán, jak to udělat, v německé nemocnici se totiž zkouší nový lék právě na léčbu záškrtu a dítě je tam tedy dopraveno a... Kdo můžeš, věř.
Celkově se domnívám, že Kateřina Dubská píše značně rozvláčně, že potřebuje (a spotřebuje) příliš mnoho slov v situacích, kdy by určitě prospěla úspornost a údernost. To, co ve svém šestisetstránkovém románu chtěla vyslovit, by se určitě dalo napsat mnohem stručněji bez toho, aby to nějak ochudilo vyznění jejího sdělení. A mám ještě jeden kritický postřeh, který sice s knihou Dcery přímo nesouvisí, ale možná vysvětluje některé věci nepřímo.
Kateřina Dubská má webové stránky, na nichž čtenáře informuje o své tvorbě, svých názorech a myšlenkách, o svém životě. Je zjevně potěšena jejich kladnými ohlasy na své knihy, má radost z obdivných recenzí. A právě tady vidím jisté nebezpečí pro její další tvorbu. Mám za to, že obdiv a nadšení čtenářů může spisovatele velmi snadno přivést k přesvědčení, že nyní, když ho lidé „milují“, musí přece psát „pro ně“, pro jejich „radost“ a „potěšení“... Což je začátek konce jakéhokoliv umělce a spisovatele zvlášť.
A to by bylo opravdu škoda, protože Kateřina Dubská má určitě na víc než na roli literární bavičky  vieweghovského typu...