Karin Lednická pokračuje ve své spanilé jízdě – druhý díl její trilogie je opět fascinujícím čtenářským zážitkem!
Toužebně vyhlížené pokračování Šikmého kostela je na světě! Přesněji řečeno – na pultech knihkupectví se má objevit 21. ledna 2021, patřím však ke šťastlivcům, jimž byl už nyní zaslán recenzní výtisk. A hned v úvodu se musím přiznat, že jsem jej otevíral s určitými obavami. Ty měly svůj důvod v rychlosti, s jakou za prvním tento druhý díl následoval. Je vůbec možné při takovémto tempu na jedné a šestisetstránkovém objemu knihy na straně druhé udržet literární kvalitu? K mému překvapení se to Karin Lednické podařilo na výbornou – při čtení jsem se hned zkraje (a poté až do konce) mohl ubezpečit o tom, že autorka ze svého spisovatelského umu nejenže nic neztratila, ale naopak mi v jejím případě napadá přísloví o „zrajícím vínu“...
U Lednické je evidentní, že precizní znalost historie regionu považuje u tohoto druhu literatury za zásadní předpoklad pro to, aby se vůbec dalo před čtenáře předstoupit s čistým svědomím, resp. s vědomím, že se v tomto směru učinilo vše, co jen bylo možné. Jinak řečeno – badatelská poctivost je u ní samozřejmostí a dýchá na nás z každé stránky, ta by však sama o sobě ještě dobrou knihu neudělala. Podmanivá krása románu spočívá podle mého názoru především v tom, že se autorce mistrovsky daří skloubit drsný realismus doby s citlivostí pro jedinečné životní příběhy hlavních postav. Obdivuhodně vyvážená symbióza těchto dvou nanejvýš nekompatibilních prvků je tím, co vytváří onu uhrančivou atmosféru permanentní dramatičnosti, jíž se u Karin Lednické tolik obdivujeme. Kniha má šest set stran a přesto se ani na chvíli nenudíme a stále jsme drženi v napětí v očekávání věcí příštích. Za samostatnou zmínku pak stojí fakt, že dějová osa, složená z mnoha „časoprostorových“ fragmentů se netříští na jednotlivé minipříběhy, ale zůstává po celý čas vzácně kompaktní.
Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule a přirozeně navazuje na ten první a nemám tím na mysli jen časovou posloupnost. Jak už jsem zmínil, laťku literární kvality, kterou Karin Lednická tak vysoko nastavila tam, si udržuje i zde a není sebemenších pochyb, že opět stvořila úchvatné dílo, které se dočká nadšených čtenářských ohlasů. A zcela jistě i tentokrát vyvolá četné diskuse na téma viny a trestu, které se s tímto národnostně promíchaným a společensko-politickými změnami sužovaným krajem táhne snad od nepaměti. Sama spisovatelka se v tomto ohledu nestaví na žádnou stranu a udržuje si obdivuhodnou objektivitu, čímž se jí zároveň skvěle daří odhalovat nesmyslnost, nebezpečnost a vposledku i tragikomičnost všech forem „hurávlastenectví“. Jeden příklad za všechny: Český ředitel dolu nutí polského havíře pod hrozbou propuštění k tomu, aby nechal zapsat své děti do české školy – Těšínsko přece patří Československu! Po létech se situace obrátí a nyní polští nacionalisté vyhánějí své české spoluobčany z jejich domovů – Těšínsko teď je a už navždy bude polské! Zanedlouho sem přijde Hitler a oznámí, že Těšínsko bylo odjakživa germánské a Slované (a příliš nerozlišuje mezi Čechy, Poláky s Slezany) tu nemají co pohledávat. Ani „tisíciletá říše“ však nepotrvá věčně...
Celá recenze zde:
2024 ©