Detektivka, napsaná za 3 dny, je lepší než mnohé „normální“
Jestli jsem to dobře pochopil, tak se jednalo o literární projekt, kdy šest tvůrců mělo na jeden zátah (česky „non-stop“) po dobu 72 hodin psát (a napsat!) detektivní román, přičemž měli rámcově danou předlohu, jakési mantinely, v nichž se má příběh odehrávat a jinak už bylo jen a jen na nich a jejich fantazii, mentálním fortelu a troufám si říct i duchapřítomnosti, co s takto rozdanými kartami udělají. Dvaasedmdesát hodin jsou na minutu přesně 3 dny (a k tomu ještě noci!), dvanáctihodinová „psací doba“ („spací doba“ se prý nekonala, protože by to znamenalo zaspat poslední vývoj událostí a navazujte přetrženou nit, když ani nevíte, kdo ji má na svědomí, že) pro každého z odvážlivců, rozdělená na dvě šestihodinovky - takové byly zhruba pracovní podmínky našich literárních stachanovců. Když si k tomu připočteme fakt, že si všechno ještě navíc úmyslně zkomplikovali vystavením se zvědavým zrakům ve výloze knihkupectví Neoluxor v Praze, pak je zřejmé, že šlo o podnik, nebezpečně se blížící metě, za níž končí zdravý rozum a začíná šílenství. Nebo harakiri. Tedy - literární...
Jak to tak vypadá, těžko asi šlo naplánovat si psaní (tedy děj, resp. jeho vývoj) nějak dopředu a potom excelovat coby mistři improvizace či automatického psaní. Všechno se zdá být literárně i jinak O. K. (česky „v cajchu“) a pokud má někdo zájem blíže se seznámit s konkrétním děním na scéně (tedy ve výloze) a nejrůznějšími veselými příhodami z natá... z psaní, má možnost přečíst si o tom na konci knihy v autorském deníku. V každém případě je zřejmé, že při tom bylo i dost humorno, ovšem jinak by to snad ani nešlo. Uvažme jedno - ti hazardéři vlastně riskovali celou svou spisovatelskou kariéru, protože kdyby to nevyšlo a oni vyplodili nějakou slátaninu... Hrůza domyslet!
Tím jsem už však zároveň nepřímo naznačil, že to slátanina není. Přiznám se, že jsem byl po přečtení Šesti nevinných mile překvapen (ba skoro až fascinován) skutečností, že za těchto složitých podmínek vznikla detektivka, která strčí do kapsy (česky „trumfne“) většinu toho, co v tomto žánru u nás vychází.
Ten předem vykolíkovaný scénář byl asi takový, že šest postav, točících se okolo showbyznysu, dostane balík peněz na natočení jakéhosi velkofilmu o Janu Žižkovi. Když se setkají, aby prohovořili detaily a vyjasnili si vzájemné kompetence, dostavuje se na schůzku i jistá Sabina, působící v roli spojky mezi naším sextetem a blíže nespecifikovanými sponzory. Atmosféra na poradě však postupně začíná houstnout, dochází na vzájemné invektivy a hlavní manažer ve snaze zchladit horké hlavy vyhlašuje dvacetiminutovou přestávku. Po ní je na dámských záchodcích Sabina nalezena mrtvá.
Román zahajuje výborně napsanou kapitolou s názvem Válečná porada v Maxu Jiří Walker Procházka. Jeho následovníci za ním ovšem kvalitou svých textů nijak nezaostávají a v knize nejsou nijak zvlášť patrny ani přechody mezi jednotlivými pisateli. Detektivka má spád (česky „šmrnc“), není napsána (jak by se v takovémto případě dalo očekávat) rutinně a odpověď na otázku, kdo z těch šesti nakonec bude vrahem, je dlouho na vážkách - já jsem začal něco tušit až v desáté kapitole. To, co však čtenáře asi nejvíce fascinuje, je neustále přítomné vědomí toho, za jakých okolností kniha vznikala a tak kromě samotného děje jej drží v napětí i tento fakt, resp. otázka, zda počáteční vysokou literární laťku si příběh udrží až do konce. Má odpověď je jednoznačně kladná. Kniha byla následně vydána nakladatelstvím Pavel Mervart v rekordním čase tří týdnů, takže i to je svým způsobem unikum - a jistě to omlouvá ty tři tiskové a jednu pravopisnou chybu, které jsem tam našel.
Myslím, že tento zajímavý literární experiment se vydařil na výbornou, poděkování si zaslouží jak šestice protagonistů, tak i všichni ti, kdo k němu přispěli ať už poskytnutím prostor, technickým zázemím či jakkoli jinak. A třeba se někdy dočkáme i jeho opakování (česky „repete“).
2025 ©