Přes některé nedostatky zajímavá a napínavá detektivka
Nevím, jak se jim říká v Dánsku, ale u nás se pro ně vžil slangový termín „pomníčky“. Nevyřešené případy jsou noční můrou všech kriminalistů, zvláště pak, když se týkají těch nejhorších trestných činů. Vědomí, že někde mezi námi žije např. vrah mladé ženy, který ani po mnoha letech nebyl odhalen, je jistě frustrující a to nejen kvůli nebezpečí, že by třeba mohl svůj čin zopakovat. Domnívám se, že pro detektivy je pátrání po takovémto zločinci vnímáno jako svého druhu intelektuální souboj a je jasné, že vyjít z něj jako poražený musí být hodně těžké – pocity ponížení, vzteku, bezmoci a lítosti si za této situace jistě umíme představit všichni.
Co se s takovými případy děje dál? Jsou prostě odloženy ad acta, aby se na ně po čase zapomenulo? Tomu se mi nechce věřit a spíše si myslím, že na nich (možná, že už ne tak intenzívně, ale přece jen) nějaké speciální kriminalistické oddělení nadále pracuje. Významná stopa se totiž může objevit i po mnoha letech, nehledě na to, že některé vyšetřovací metody (např. testy DNA) nebyly v době spáchání zločinu známé. A právě jeden takovýto pomníček je i ústředním tématem detektivního románu, jehož autor, dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen, jím zahájil svou čtenáři i kritikou po právu oceňovanou sérii, v níž je hlavní postavou sympatický, byť poněkud kontroverzní detektiv.
Carl Morck právě prožívá složité životní období a vypadá to dokonce, že jeho dny u policie jsou sečteny. Nadřízení velmi nelibě nesou svérázné vyšetřovací praktiky, jimiž je nechvalně proslulý a po jedné akci, během níž je zabit policista, je jejich trpělivost u konce. Šéf si nechá Morcka předvolat a oznámí mu, že na oddělení vražd končí. Jeho novým působištěm od nynějška bude oddělení Q – jde o kriminalistický archiv, v němž jsou uchovávány dokumenty, týkající se starých nevyřešených případů. Šéfův záměr je jasný – Morck bude šikovně „uklizen“ na místo, kde nehrozí, že by mohl zase něco zpackat. Stane se z něj neškodná kancelářská krysa, přehrabující se v zažloutlých papírech a poslušně plnící příkazy shora.
Autor nejdříve skvěle vykreslí duševní rozpoložení zneuznaného detektiva, aby vzápětí stejně brilantně předvedl, že být kriminalistou není povolání, ale srdeční záležitost. Když je Morck konfrontován s případem Merete Lynggaardové, političky, která před pěti lety záhadně zmizela, vzpírá se uvěřit, že se jednalo o sebevraždu, jak je mu podsouváno a dává se do pátrání. Dostává se tím sice do konfliktů se svým parťákem, ovšem Morckova zarputilost a fanatická vůle po nalezení pravdy o Lynggaardové Asada nakonec vždy strhnou a přimějí stát po jeho boku. Oba muži, zcela rozdílní svými povahami a temperamentem, se v pátrání po pohřešované ženě přes všechny dílčí neshody skvěle doplňují a vytvářejí dvojici, o níž nepochybujeme, že by mohla existovat i v „reálu“.
Už z názvu je jasné, že oběť je stále naživu a někdo ji vězní, navíc tento fakt potvrzují i pasáže, v nichž jsou popisována duševní traumata, jimiž si nešťastná žena prochází. Zde se ovšem dánský spisovatel dostává poněkud na scestí, když svou knihu rozděluje na dvě sekvence, odlišné bohužel i svou literární kvalitou. Naturalisticky vykreslená, autentická „žena v kleci“ stojí v literárním ohledu někde úplně jinde (rozuměj mnohem výš) než dvojice detektivů, resp. způsob, jakým je prezentován postup jejich vyšetřování. Jakkoli jsou nám totiž oba hlavní hrdinové sympatičtí, nemůžeme na druhou stranu nevidět, že jim autor až příliš ochotně umetává cestičku k sice zaslouženému, ale přece jen trochu snadnému happyendu...
Dá se říct, že Jussi Adler-Olsen napsal čtivou a napínavou detektivku, v níž je nordkrimi umně propojena s žánrovou klasikou. Čtenář se při ní rozhodně nenudí a byť mnohé z toho, co bude následovat, dokáže tu a tam předvídat a některé situační pasáže mu mohou připadat překombinované, celkový dojem z knihy je pozitivní. Ostatně Carl Morck má dnes (po dalších dílech série Oddělení Q) již pevné a nezpochybnitelné místo mezi literárními postavami kriminalistických es.