JUDITH HERMANNOVÁ: POČÁTEK VEŠKERÉ LÁSKY

Psychologicky jedinečný ponor do neprobádaných zákoutí ženské duše

Nakladatelství Větrné mlýny je známé tím, že se zaměřuje na hodnotnou, řekl bych přímo exkluzivní literaturu, cílenou na náročného a přemýšlivého čtenáře. Právě řečené určitě platí i pro románový debut německé spisovatelky Judith Hermannové – Počátek veškeré lásky je totiž knihou, která od čtenáře vyžaduje aktivní přístup a počítá i s jeho určitými inteligenčními předpoklady. Pokud tedy upřednostňujete pečlivě propracované, něco zásadního sdělující a „neošizené“ příběhy, pak tato čerstvá novinka z Větrných mlýnů je pravděpodobně určena právě vám...
Netroufám si říct, zda literární styl Judith Hermannové je stoprocentně originální, bezesporu je však autenticky samorostlý, totiž procítěně dojemný a „tvrdě“ realistický současně, jedním slovem „její“. Možná to do jisté míry způsobily ruské geny po babičce, faktem ale je, že takto se v evropském literárním prostředí nepíše – mám nyní na mysli nejen psychologii postav, kterou neváhám označit za geniální, nejen neobyčejně ostré, na nejmenší detaily zaměřené popisné vidění, ale i – a především – tu symbiózu obého, resp. ten ohromující způsob, jakým je souvztažnost a provázanost člověka se „zbytkem světa“ reflektována a vyjadřována. Četba románu Judith Hermannové byla pro mě zkrátka spojena i s mimořádným estetickým zážitkem.
S hlavní hrdinkou, Stellou, se setkáváme v době, kdy se svým mužem (který ovšem pravidelně na několik dní odjíždí za prací) a malou dcerkou žije v poklidné a podle všeho i luxusnější čtvrti na okraji města a pracuje jako pečovatelka, starající se o nemohoucí, těžce nemocné staré lidi. Její život by tudíž mohl být klidný, bezproblémový a jistě i šťastný, avšak Stella pociťuje nutkavé vnitřní napětí, které si uvědomuje, jehož příčiny jí však úplně zřejmé nejsou. Má její občasná úzkostlivost nějakou spojitost s mateřstvím, s vědomím odpovědnosti za šťastné dětství dcery? A neodbytnost myšlenek na tíživé stránky života – ty nejspíš souvisí s každodenním pohledem na bezmoc pacientů, odkázaných na její péči takřka ve všem.
Stella je vážná a hloubavá, prožívá období, kdy si není ničím jistá a cítí, tuší a uvědomuje si souvislosti, které „normální“ lidé vůbec neregistrují. A to za situace, kdy je její život poznamenán ještě dalším traumatem – kolem domu se potuluje jakýsi neznámý muž, zvoní na ni a nechává jí v poštovní schránce vzkazy. Stella ho ignoruje, jakémukoli kontaktu s podivínským pronásledovatelem se vyhýbá, ovšem přestat o něm a jeho pohnutkách přemýšlet se jí nedaří...
Dějová linie je zdánlivě statická, Stellin život se pohybuje – či spíše potácí – v jakémsi podivném trojúhelníku, jehož jednotlivé úhly (dcera, pacienti, cizí muž) nejen vymezují její myšlenkový svět, ale činí tak i s jakousi osudovou předurčeností. Příběh, jakoby přešlapující na místě, se přesto pomalu posunuje vpřed, a to nikoli prostřednictvím vnějších událostí, nýbrž Stellinou pokračující sebereflexí, uvědomováním si své nedefinovatelné výlučnosti, emoční a snad i povahové zvláštnosti. Stella cítí, že je tu něco, co ji nějak odděluje od světa, resp. činí ji ne-li přímo nešťastnou, tak přece jen neschopnou radovat se ze života. Německé autorce se navíc během celého příběhu mistrně daří relativně jednoduchými výrazovými prostředky vytvářet atmosféru tajemna, fantaskní neurčitosti a existenciálního napětí, v níž je latentně přítomna temná, gradující hrozba...
Počátek veškeré lásky, byť nevelký rozsahem (knížku jsem přečetl za tři dny), je určitě velký svým jedinečným pohledem na tíhu lidského osudu, jenž je někdy určován nikoli vlastními pohnutkami a rozhodnutími, ale čímsi (či kýmsi) jiným. Fata volentem ducunt, nolentem trahunt – tato poučka stoických filosofů by mohla sloužit za motto románu, jímž se Judith Hermannová patrně posunula na samý vrchol současné německé literatury.
A úplně na závěr dodám, že kniha je mimořádně krásná i po estetické stránce, skoro by se dalo říct, že se jedná o bibliofilský výtisk. Prostě nádhera!