JIŘÍ BŘEZINA: POLEDNICE

Chytře napsaná detektivka s napínavým dějem a originálním závěrem

Tomáš Volf a Eva Černá, kteří teprve nedávno ukončili studium na policejní akademii, se na svém prvním působišti bez nějakého dlouhého rozkoukávání ocitnou tváří v tvář složitému případu. Nález těla mrtvé dívky na sídlišti se podle prvních indicií jeví jako sebevražda, takže je rozhodnuto, že nic nebrání tomu, aby se této záležitosti ujali neostřílení nováčci. Když se vzápětí ukáže, že dívka byla zavražděna, mají Tomáš s Evou za to, že vyšetřování teď bude svěřeno někomu zkušenějšímu. K jejich překvapení však u sebevraždy překvalifikované na vraždu ponechává jejich nadřízený tým Volf-Černá pokračovat v práci...
Oba mladí lidé už nějaké zkušenosti přece jen mají – Tomáš před časem dopomohl svým pozorovacím talentem k usvědčení vraha a Eva, perfektně vytrénovaná a ovládající bojové sporty, zadržela lupiče, snažícího se utéct před policisty. Když teď na tyto první úspěchy vzpomínají, dobře vědí, že tehdy byli pouze druhořadými pěšáky, takříkajíc kriminalistickými učedníky bez břemene odpovědnosti, které leželo na někom jiném, zatímco nyní mají na krku případ, který je jen a jen jejich.
Ukazuje se, že naše dvojice se výborně doplňuje – rázná, ambiciózní Eva sice umí být občas cholerická a nevypočitatelná, takže to tu a tam mezi ní a klidným a přemýšlivým Tomášem zaskřípe, oba se ale vždycky dokážou nad drobné neshody povznést a táhnout za jeden provaz. Vždyť oběma jde o totéž – nezklamat důvěru, která jim byla dána a zdárně případ vyřešit. Zvláště za situace, kdy je po pár dnech prakticky na tomtéž místě objevena další mrtvá dívka...
Paralelně s postupem vyšetřování nás autor seznamuje s podivínskou obyvatelkou sídliště, resp. jednoho paneláku. Důchodkyně Marta trpí fobií z lidí, takřka nevychází z bytu a žije víceméně vzpomínkami na těžký život v dětském domově, práci v továrně a svou první a jedinou lásku.
Jiří Březina napsal velmi zajímavou a napínavou detektivku, u níž lze ocenit hned několik promyšlených literárních tahů. Jedná se v prvé řadě o vyšetřovatelské duo Volf-Němcová, kteří před čtenářem defilují jako kriminalističtí zelenáči, tápavě se prokousávající složitým případem, zároveň však i jako přirozenou inteligencí disponující a k netradičním metodám pátrání připravení „dobrodruzi“. Výborně jsou popsány i ne zrovna idylické poměry na různých stupních policejní hierarchie – boj s „úředním šimlem“, kariéristy na vedoucích postech, se závistí a škodolibostí je pro oba nováčky snad ještě víc psychicky náročný než neúspěšné pátrání po vrahovi mladých žen.
Myslím, že neprozradím víc než bych měl, když řeknu, že na mne udělal velký dojem originální závěr celého případu – přesněji řečeno skutečnost, že ty konce byly vlastně dva.
Jak je to možné? Tak to už prozradit nemohu...