JIŘÍ BÍLEK: POMOCNÉ TECHNICKÉ PRAPORY

Padesátá léta – komunistický režim a tzv. „politicky nespolehliví“ mladí muži

Komunistická strana Československa se po celou dobu svého vládnutí opírala o represivní aparát, nemilosrdně potlačující sebemenší projevy občanského vzdoru a nesouhlasu s totalitním režimem. Nejbrutálnějším obdobím komunistické diktatury pak byla bezesporu tzv. padesátá léta, která by se dala časově ohraničit únorovým převratem v roce 1948 a smrtí Stalina a Gottwalda v březnu 1953. V rozmezí těchto pěti let byl u nás praktikován masový teror proti celým skupinám obyvatelstva, na základě svévolně přijímaných kritérií označovaných za „třídní nepřátele“. Českoslovenští soudruzi byli v tomto směru vskutku výbornými žáky svých sovětských učitelů, protože v žádné jiné socialistické zemi se proti „reakčním živlům“ nepostupovalo tak krutě jako právě u nás.
Jakkoli jsou zločiny komunismu vcelku dobře známy a solidně zdokumentovány, objeví se občas některá bílá místa, která si zaslouží nového a důkladnějšího prozkoumání, neboť by bylo nejen chybné, ale i nespravedlivé zapomenout např. na ty, kdo byli státními represáliemi zasaženi sice nepřímo, ale v žádném případě nikoli méně citelně. V prvé řadě mezi ně patří tisíce mladých mužů, kteří vykonávali vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.
Dnešní pohled na „pétépáky“ neboli „černé barony“ je bohužel do značné míry zkreslen některými jednostranně zaměřenými knihami a filmy, takže v obecném povědomí je služba u PTP vnímána takřka jako synonymum pro dva roky plné legrace, švejkování a „vyjebávání“ s tupými důstojníky a politruky. Jistě, tuto stránku pétépácký život měl určitě také, ovšem v první řadě se jednalo (jak ostatně říká podtitul knihy Jiřího Bílka) o „jednu z forem zneužití armády k politické perzekuci“.
Zatímco bezpečnostně-represivní aparát (Sbor národní bezpečnosti, Lidové milice, Československá lidová armáda) byl vytvářen na přísně stranickém základě, v případě mladíků, plnících svou dvouletou brannou povinnost, stál režim před jistým problémem. Tito muži se totiž rekrutovali ze všech společenských skupin a byli mezi nimi tudíž i lidé tzv. „politicky nespolehliví“. Protože komunisté nechtěli, aby armáda byla infiltrována „antisocialistickými elementy“, rozhodli se pečlivě prozkoumat politické postoje a tzv. „třídní původ“ každého jednotlivého vojáka. Pro ty, kdo tímto kádrovacím sítem neprošli a o jejichž „socialistickém uvědomění“ tudíž panovaly pochybnosti, byly vytvořeny speciální útvary s dosti eufemistickým názvem pomocné technické prapory.
Kniha Jiřího Bílka podrobně, srozumitelně a zároveň i čtivě seznamuje čtenáře s tímto zvláštním druhem vojska. Ačkoliv jde o literaturu faktu, které je obvykle vlastní věcný, informativní literární styl, tato publikace se kromě faktografické preciznosti vyznačuje i mimořádnou sugestivností. Je to do jisté míry dáno absurditou celého kádrovacího systému a kritérii, podle nichž se posuzovala politicko-společenská způsobilost, resp. nezpůsobilost branců k výkonu vojenské služby u ČSLA. „Majitelé velkých činžovních domů a jejich synové, kteří projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“, „osoby často měnící zaměstnání“, „šmelináři a osoby dopouštějící se velkého křečkování“ – tito a mnozí další byli automaticky kandidáty na zařazení do PTP. Nehledě na to, že takovéto praktiky neměly oporu v zákonech, jejich uvádění do života se setkávalo s permanentními organizačními problémy, které se řešily takříkajíc za pochodu. Když se praxe posléze ustálila, vypadalo to zhruba tak, že příslušníci pomocných technických praporů prodělávali pouze pořadový výcvik beze zbraně a následně byli využíváni jako levná pracovní síla při stavbě silnic a železnic, popř. v hornictví a ve vybraných průmyslových odvětvích. Tato „vojenská služba“ bývala často prodloužena o tzv. „mimořádné vojenské cvičení“ – běžně se stávalo, že v den odchodu do zálohy (tj. civilního života) byl příslušníkovi PTP předán povolávací rozkaz k nástupu na mimořádné cvičení, takže se obratem vrátil tam, odkud právě odešel. Jednalo se v podstatě o systém nucených prací, maskovaný tzv. výkonem vojenské služby.
Skoro polovinu publikace tvoří přílohy – ve většině případů jde o dobové úřední dokumenty, svědčící o naprosté zvůli komunistické moci, systematicky prověřující všechny mladé muže, přičemž ti, jimž byla dána nálepka politicky nespolehlivé osoby, museli dva i více roků dřít na „stavbách socialismu“, aby se na ně i po odchodu do civilu pohlíželo jako na občany druhé kategorie. Kniha Pomocné technické prapory (s podtitulem O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci) je fascinujícím dokumentem o jednom z nejtemnějších období naší historie a jako taková by měla být povinnou četbou především pro mladou generaci, která na zločiny komunismu pomalu začíná zapomínat.