JENNY COLGANOVÁ: ROSIIN SLADKÝ KRÁMEK SNŮ

Pozor, čtení této knihy může způsobit obezitu!

Odpusťte mi, čtenáři následujících řádků! Ano, vím to velmi dobře – knižní recenze má jistá pravidla, která by měla být respektována, což v tomto případě určitě platit nebude. Proč? To se vzápětí dozvíte, ale část viny za tu strašnou délku, prohřešující se vůči pravidlu č. 1 (recenze by neměla být rozvláčná a zabíhat do přílišných detailů, to už je přímo zločin!) nese i autorka. Ano, žalujícím prstem musím ukázat na Jenny Colganovou a její sladký krámek snů, který ve mně vyvolal tolik vzpomínek a asociací a souvislostí a... Čím začnout? Jo, zubař!
Jako dítko školou povinné jsem se dvakrát do roka povinně účastnil preventivní zubní prohlídky, přičemž zkušený dentista ve zdravotním středisku ve Šlapanicích u mě vždy konstatoval několik – jak říkával – kariézních zubů, které následně svojí z dnešního pohledu předpotopní vrtačkou dával do pořádku. A proč jsem byl už od mládí případ pro zubaře? Zkrátka proto, že jsem rád mlsal a nerad si čistil chrup. A jsme zpátky u té Colganové a všech těch sladkostí, na které se nám při čtení sbíhají sliny!
Takže – to je ta první vzpomínka, dal bych jí název zubařská. Po ní hned následuje druhá, s ní úzce související, říkejme jí cukrářská. Ano – ta úžasná šlapanická cukrárna U Řeháků! Ta fantastická jahodová zmrzlina (kopeček za padesát haléřů)! Ti různobarevní gumoví hadi, rozplývající se na jazyku, kterých jsem za tři koruny dostal pět! Ovšem potom se kruh vždycky dvakrát do roka uzavřel a já svou lásku ke zmrzlině a hadům (a pendrekům, lesněnkám, Slávia-furé...) těžce odpykával na zubařském křesle za mně tak dobře známých a obávaných zvuků prehistorické (z pohledu těch dnešních, bezbolestných) a bolestné vrtačky.
No vidíte. Ještě jsem ani nezačal recenzovat a už tady plácám páté přes desáté. Sami ale vidíte, že bych tu Colganovou nemusel mít zrovna dvakrát v lásce. A nikdo by se ani nemohl divit, kdybych na tu její cukrovinkovou knížku napsal recenzi, kterou by si za rámeček nedala. Takové asociace! Zubař, kariézní chrup, vrtačka z roku 1973! No ale, na druhou stranu, ta Řehákova zmrzlina a hadi a indiánci... jo a taky špičky s vaječným koňakem uvnitř! Tak dobře, Colganovou beru na milost a žádné vzpomínky už do té recenze tahat nebudu, ona za ně asi opravdu nemůže. Tedy může, ale určitě mně to neudělala naschvál, tomu nevěřím!
Takže – ta osada se jmenuje Lipton a pro Rosii, Londýňanku křtěnou Temží, je to klasický zapadákov, kam by ji za normálních okolností nikdo nedostal. Potíž je v tom, že okolnosti momentálně nejenže nejsou normální, ale přímo nelehké a složité. Rosie má známost s mužem (či spíše karikaturou muže), který je rozmazlený a sebestředný až běda a ona tak hloupá, že kolem něho a jeho pohodlí běhá s vyplazeným jazykem. Kdo ví, jak by chudák Rosie dopadla, kdyby ji nezachránila náhoda v podobě telefonátu její matky, která ji žádá, aby odcestovala do zmíněného Liptonu. Důvod? Žije tam Rosiina prateta, což tedy tím důvodem není, ale stará dáma prodává svou cukrárnu, a tady již je jasné, že u takovéto důležité transakce by jí měl někdo asistovat. Nebudeme si nic nalhávat, Rosie je pěkně na... jaké slovo použít... jo, naštvaná. Naštvaná a taky rozladěná a neočekávající od svého neplánovaného výletu na venkov nic pozitivního. Krátce po příjezdu se však její duševní rozpoložení, dosud hluboko bod bodem mrazu, vyšplhá do závratných výšek pomyslného náladoměru! A příčina její náhlé proměny? Ta je celkem prostá – své představy o životě na venkově musí Rosie rychle poopravit, neboť zjišťuje, že byly značně zkreslené. Lipton sice není Londýn, to ale neznamená, že zde nežijí zajímaví a svérázní obyvatelé se srdcem na dlani (jistě, výjimky z pravidla platí i tady) a že člověk nemůže zažít spoustu dobrodružství. Ano, to slovo je skutečně na místě, protože...
Prateta Lilian! Krámek, kde to voní jako... ano, jako v cukrárně U Řeháků ve Šlapanicích! Už jsem zase mimo mísu, jinak řečeno recenze jde stranou a já cítím všechny ty laskominy, o kterých už jsem psal – jo, a ještě tam u těch Řeháků měli takové ty věnečky a větrníky s polevou nahoře a smetanovým krémem – ježkovy voči, cítíte to taky?
Tak všechno tohle mívala i Lilian ve svém krámku! A protože zná kupu receptů na sladkosti všeho druhu a navíc je pro ni její cukrovinkové království srdcovou záležitostí, Rosie nestačí kulit oči. Lilian, která toho za svůj dlouhý život prožila opravdu hodně, se navíc umí s neteří o své vzpomínky krásně podělit a tak to mezi oběma dámami vcelku klape – jistě, nikdo není dokonalý, ani Lilian, ale v jejím věku už má člověk právo na nějaké ty vrtochy, ne?
Možná si říkáte, jak to dopadlo s plánovaným prodejem krámku? Tak to vám říct nemohu, protože bych už prozradil příliš. Zato ale vyslepičím něco jiného – ta knížka se mně fakt líbila. Rozhodně bych ji neoznačil za oddechovou či ženskou literaturu, protože je v ní mnohem víc. Je taková sladká (nikoli nasládlá!), romanticky nadýchaná (ale ne dýchavičná!), prostě k nakousnutí. Jako když ukousnete špičce špičku a těšíte se na ten vaječný koňak... ne, dost, už zase blábolím. Prostě – přečtěte si to!