Na dvě světové války, k nimž došlo ve 20. století, se můžeme dívat z nejrůznějších úhlů pohledu. Lze je například navzájem srovnávat z hlediska vojenské techniky, používané na bojištích a v tomto případě si okamžitě všimneme, k jak obrovskému pokroku došlo mezi lety 1914 – 1939. Možná se neubráníme smíchu, vidíme-li na starých dokumentárních záběrech piloty primitivních letadel, ručně shazující bomby či stěží ovladatelné železné kolosy, předchůdce to tanků, které spíše než bojovými vlastnostmi naháněly nepříteli strach svým vzhledem. To byla tedy první světová válka. Když ji porovnáme s tou druhou, ani se nechce věřit, že mezi nimi leží časový úsek pouhých dvaceti pěti let – spíše to vypadá aspoň na století. Letadla, tanky, lodě, ponorky – vývoj všech těchto zbraní šel dopředu rychlostí vskutku závratnou. A když uvážíme, že ke konci války se objevily i naprosto převratné vynálezy (rakety V1 a V2, letouny s reaktivními motory), pak je zřejmé, že se nelze vyhnout dosti nepříjemné otázce: Není to nakonec tak, že hlavním motorem vědeckotechnického pokroku, který lidstvo posunuje k zářnější budoucnosti, je snaha předstihnout vojenského protivníka ve výzkumu a výrobě stále dokonalejších zbraní?
Ian Morris dal své knize (K čemu je dobrá válka?) provokativní a takřka šokující název zajisté úmyslně. Odpověď se zdá být nasnadě – války jsou koncentrované a možná absolutní zlo, protože se v nich v masovém měřítku zabíjejí lidé a ničí materiální hodnoty, takže hledat na nich něco dobrého je přinejmenším protimluv. Když se však na celou věc podíváme realisticky, je hned jasné, že představa všeobecného odzbrojení a světa bez válek je sice pěkná, ale veskrze utopistická. Takže ano – díky závodům ve zbrojení a bohužel i válkám se technologicky posunuje lidstvo dopředu mnohem rychleji. Což ovšem v žádném případě neznamená, že tento trend je něčím, co by nás mělo nechávat klidnými nebo dokonce vést k úvaze, že války jsou vlastně dobré. Ostatně ani autor ve své knize toto nikde netvrdí a všímá si toliko nepřímých pozitiv, která války (samy o sobě špatné) přinášejí. Mám za to, že i takovéto čistě teoretické zkoumání ze sebe nemůže úplně smýt odér jisté iracionální morbidnosti, ale ať už je důvod, proč se na tuto „šikmou plochu“ vydal, jakýkoli, faktem je, že Ian Morris před námi vykreslil monumentální obraz lidských „válečných“ dějin, přičemž šíře jeho záběru je vskutku obdivuhodná.
Celá recenze:
https://www.knihcentrum.cz/za-podivnym-nazvem-se-skryva-pozoruhodna-kniha
2024 ©