Román, který nemá děj – a přesto se v něm toho tolik děje!
Je asi ještě příliš brzy hodnotit pozoruhodný literární nápad anglického nakladatelství Hogarth, spočívající v jistém duchovním přemístění Williama Shakespeara do dnešní doby, resp. v tom, že současní spisovatelé se pokusí napsat podle některého z děl slavného dramatika svou vlastní knihu. První dva vydané romány této série ovšem naznačují, že Hogarth přišel s ideou, která určitě má něco do sebe – po Jeanette Wintersonové a její výborné Trhlině v čase (u níž jí byly předlohou Zimní pohádky) se nechal jiným Shakespearovým dílem, totiž Kupcem benátským, inspirovat Howard Jacobson. Výsledkem jeho shakespearovského motivu je vpravdě úchvatný román s názvem Šajlok, to jsem já, který se chci nyní pokusit ve stručnosti zhodnotit. Úvodem je ještě dobré říct, že český čtenář se s díly této edice má možnost seznámit díky nakladatelství Práh.
Howard Jacobson je literární kritikou považován za patrně nejlepšího současného anglického spisovatele a již po prvních stránkách jeho knihy je jasné, že plným právem (ostatně Man Brookerova cena, jejímž je nositelem, se neuděluje z protekce). To, co mě zaujalo nejvíce, je jakási spontánní hravost se slovy i s myšlenkami, které jsou jimi vyjadřovány, Jacobson (kdybych měl uvést nějaké přirovnání) píše asi tak, jako virtuózní hudebník hraje na klavír – lehce, uvolněně a suverénně, takže vzniká dojem, že klavírista a jeho nástroj jsou jediná bytost. U anglického spisovatele je to něco podobného, čtenář má dojem, že psaní a Howard Jacobson jsou synonyma. Samotný příběh pak není až tak důležitý, protože to prvotní a zásadní, co je zde hodno obdivu, je právě ten obdivuhodný literární styl. S trochou nadsázky řeknu, že i kdyby tento anglický autor napsal román o životě žížaly, stál by určitě za přečtení.
Vraťme se ale ke knize. V prvé řadě bych chtěl odmítnout některé hlasy, hovořící o tom, že celý projekt je založen na plagiátorství děl největšího dramatika všech dob. Takový názor je naprosto nesmyslný a nejlépe jej vyvrací právě Jacobsonův román. Postava Šajloka, jakkoli převzatá od Shakespeara, má s tím „skutečným“ společného pramálo, možná dokonce jen to jméno. Jinak je román naprosto svébytným, originálním dílem.
Nabízí se také otázka, zda je pro pochopení románového děje nutná znalost „předlohy“, tedy Kupce benátského. Je evidentní, že není, což je mimochodem další důkaz proti výše zmíněné výtce.
O čem konkrétně ale román pojednává? Tady si trochu zažertuji a řeknu, že o ničem, což ovšem nemyslím nijak pejorativně, ale přesně naopak, jako velkou pochvalu. Věc se má totiž tak, že po dějové stránce zde opravdu není nic, co by se dalo označit za nějak či něčím výjimečné, ovšem právě v tom tkví – a to slovo se nebojím použít – genialita Jakobsonovy literární projekce.
Hřbitov v Manchesteru. Náhodné setkání dvou mužů. Šimon Strulevič je boháč, přesto však jeho život není úplně idylický, problémy s dospívající dcerou mu připravují nejednu těžkou chvilku. Tím druhým návštěvníkem hřbitova není nikdo jiný než Šajlok, který sem zabloudil poněkud zvláštním způsobem, totiž ze Shakespearova Kupce benátského... Co je to ale nějakých 400 roků věkového rozdílu! Vždyť se toho za tu dobu až tolik nezměnilo, lidé řeší dnes jako tenkrát stále tytéž problémy, tak proč by Strulevič nepozval Šajloka k sobě domů, kde si mohou popovídat a podělit se o své radosti i strasti, probrat složité existenciální otázky... Navíc – určitě si budou rozumět, oba jsou přece židé.
Příběh začíná. Tedy – poněkud zvláštní příběh. Takový, který nemá žádný děj – nebo snad přece jen? No, možná ano, ale... Třeba ta obřízka, o níž se vede složitá debata, jak ta může někoho zajímat? A přece zajímá. Tedy přesněji řečeno způsob, jakým se o ní ta debata vede.
Jak už jsem řekl, není to román v pravém slova smyslu. Spíše jde o ekvilibristickou hru se slovy, pojmy a náhlými vnuknutími, o literární akrobatiku a bravurní lingvistické provazochodectví. Četli jste Zpěvy Maldorovovy? Také se zdají být snůškou nesrozumitelných, extatických myšlenkových výbojů, ovšem... něco je drží pohromadě a dává té směsici šílených vizí jistý řád. Tady je tomu podobně – čtenář se neustále ptá, o co se zde vlastně jedná, co to má znamenat, vždyť to nemá hlavu ani patu, ale... napjatě čte dál!
Pokud něčemu nerozumíme, neznamená to, že to „něco“ je špatné. Obraz, socha, kniha... Já se beze všeho přiznám, že román Howarda Jacobsona je pro mě „nesrozumitelný“. A – byť to může znít paradoxně – právě proto se mi tolik líbí...
2024 ©