HENNING MANKEL: ŠVÉDSKÉ HOLÍNKY

Napsal Jan Hofírek (») 2. 3. 2018 v kategorii KNIŽNÍ RECENZE, přečteno: 353×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Aknihasvedskeholinky

Literární (a možná i životní) závěť vynikajícího švédského spisovatele

Ti, které jako mne nadchly Mankellovy Italské boty, by měli zpozornět, protože tato kniha je jejich pokračováním – a dodejme, že jak co se týká děje, tak i literární kvality. I ve Švédských holínkách totiž před nás předstupuje spisovatel par excellence, jehož hloubavý, baladicky zádumčivý vypravěčský styl nás vždy znovu uchvacuje svou jedinečnou symbiózou výrazové jednoduchosti a myšlenkové hloubky. Švédský autor má pozoruhodný dar vidět za banalitou lidské každodennosti vznešený metafyzický přesah, resp. prostřednictvím svého literárního talentu vyslovovat „jednoduchou“ pravdu o nadřazenosti ducha nad hmotou, duše nad tělem a svědomí nad společenským tlakem na myšlenkovou uniformitu. Jistě, toto všechno je u něj přítomno latentně, takřka neviditelně, ale pozorný čtenář to neomylně zaznamenává a vůbec nevadí, že spíše pocitově než racionálně.
Člověk jako takový stojí vždy rozkročen mezi přítomností a věčností, ovšem ono „tady a teď“ je u každého jiné, neboť mu předcházel „originální“, jedinečný život „od-do“ (míněno od prvního uvědomění si vlastní identity po „stav“ současného „já“). Stáří pak má v sobě specifikum v podobě chřadnoucího těla, jehož „konečnost“ je nyní naprosto zřejmá a nutí duši k sebereflexi, k uvědomování si skutečností, na které předtím (před-tím) „nebyl čas“. Nyní čas je a je ho hodně, ale... co si s ním náhle počít? Otázky se kupí jedna na druhou a zdá se, že jim není konce – či spíše, že nemají odpovědi. Možná, že právě proto se Mankell ke konci svých dnů rozhodl pro změnu literárního žánru a do dvou „románů o botách“ vložil své životní krédo o marnosti všeho „tady a teď“, která ovšem není synonymem zoufalství a nihilismu – vždyť ono „potom a tam“ je rovněž realitou (a možná i Realitou!) a tedy nadějí. Ať je tomu jakkoli, jedno je zřejmé – Italské boty a Švédské holínky přes svou ponurost a zdánlivou rezignovanost tváří v tvář ranám osudu nevyznívají v žádném případě pesimisticky – ostatně člověk je do značné míry „svého osudu strůjcem“ a svalovat vinu na někoho či něco jiného je nejen marné, ale i nespravedlivé.
Jistě – úvahami podobného druhu se obvykle zabývá psychologie, sociologie a jiné „vědecké“ disciplíny, ovšem v mezních situacích (a můžeme se pochopitelně ptát, co všechno mezi ně patří, resp. nepatří) si s vědou nevystačíme. Bude si někdo (pokud otázku vyhrotíme) na smrtelné posteli pročítat vědeckou příručku o psychologii umírání? Literatura jakožto umění má však schopnost proniknout až tam, kam se to jiným „sdělovacím prostředkům“ nemůže zdařit – samozřejmě za předpokladu, že autor je k tomu příslušně disponován. A to Henning Mankell bezpochyby je.
Takže – opět se setkáváme s Fredrikem Welinem, osamělým starým mužem, dožívajícím své dny daleko na severu Švédska. Kdysi dávno byl chirurgem, kterého čekala velká budoucnost, bohužel jedna nepodařená operace znamenala v jeho kariéře i životě nečekaný a krutý zlom – výčitky svědomí a pochybnosti o sobě samém jej vyhnaly mimo civilizaci do ostrovní samoty, aby se zde oddával svým chmurným myšlenkám. Přes zimu je tu jen několik starousedlíků na okolních ostrovech, k nimž v létě sice přibude pár turistů, ale jinak tyto nevlídné a nepřístupné kousky souše v nekonečném moři nelákají nikoho. Z Italských bot už víme, že jediným pravidelným hostem je tu Jansson, dříve pošťák a nyní důchodce, pořád však podivínský hypochondr, neustále se dožadující informací o svém zdravotním stavu, známe i Welinovu dceru Louisu... Všechno je, zdá se, jako dřív. Tedy až na jednu maličkost – Fredrik Welin je o osm let starší, než když jsme ho v předchozí knize opustili...
Vzápětí se však dramaticky změní ještě něco – dům po prarodičích jedné noci lehne popelem a Welin tak přijde o další „pevný bod“ své existence. Ne, nejde ani tak o to, že pohodlné bydlení teď bude vystřídáno přežíváním v karavanu – větším neštěstím je pro něj přerušení spojovacího článku mezi minulostí a přítomností, ukazuje se, že dům jakožto prostor k obývání měl i jiný, mnohem důležitější význam, byl Domem, symbolem mimočasových, trvalých hodnot ve světě nekonečných variací vzniku a zániku, majákem metafyzického ukotvení v rozbouřeném moři neustále se rozpadajících vezdejších pseudojistot. Fredrik Welin si začíná uvědomovat, že zničený dům je nezpochybnitelným (byť zdánlivě paradoxním) důkazem toho, že tady musí být i něco Nezničitelného a toto zjištění bude mít od nynějška zásadní význam pro jeho další život. Což ale neznamená, že by mu tímto okamžikem začaly pozemské záležitosti být lhostejnými. To z mnoha důvodů rozhodně ne – třeba proto, že zdánlivě banální otázka po příčinách požáru nabývá náhle na zásadní důležitosti...
Švédské holínky jsou literární (a do značné míry i životní) závětí Henninga Mankella. Autor v nich nedává nějakou definitivní či univerzální odpověď na otázku po smyslu lidského života či „posledních věcech člověka“, ovšem to ani neměl v úmyslu. Jeho snahou spíše bylo ukázat cestu, po níž bychom se k tomuto cíli měli ubírat. Je zřejmé, že chladný rozum či logické dedukce na ní mnoho nezmohou, daleko větší moc má srdce a cit. A právě na tyto dvě struny zahrál Henning Mankell ve svém posledním románu nádhernou symfonii, schopnou rozeznít v každém z nás cosi krásného a ušlechtilého.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a deset