(psáno pro www.kniha.cz)
9.6. 2015
Výjimečná životní pouť stoletím hrůz
28.-31. srpna roku 2000 rozmlouvala známá filmová dokumentaristka Helena Třeštíková s paní Hedou Margoliovou-Kovályovou a výsledkem jejich rozhovoru je kniha Hitler, Stalin…a já. Název knihy, stejně tak jako její podtitul Ústní historie 20. století dávají tušit, že nás čeká příběh ženy, která přežila fašismus i komunismus a jejíž vzpomínky nám tudíž mohou přinést mnoho zajímavého a poučného. A je tomu skutečně tak – po přečtení této knihy je jasné, že jde o dílo, které má plné právo být zařazeno do zlatého fondu memoárové literatury.
(Můj tatínek, úžasně chytrej a nadanej člověk, který hodně cestoval, přijel jednou z Mnichova, seděli jsme u večeře a tatínek povídá mamince: „Tak Martičko, já jsem tam taky viděl toho Hitlera, je to takovej malej chlápek ve špinavým trenčkotu, úplně nikdo, to je úplně směšný.“)
Životní příběh Hedy Margoliové-Kovályové je čtenáři představen v osmnácti kapitolách, přičemž Helena Třeštíková se drží v pozadí a nechává svou partnerku hovořit „svojí“ řečí, tj. pražským dialektem a ani nijak neupravuje stylistiku, což ve výsledném efektu ještě zvyšuje autenticitu sdělovaných zážitků a prožitků. Kniha má mimořádný spád, čte se opravdu „jedním dechem“ a kdyby se nejednalo o vylíčení skutečných životních událostí, mohli bychom právem mluvit o napínavém thrilleru.
(Říkala jsem si: „Něco strašnýho se stane,“ a pořád jsem křečovitě držela maminku za ruku, až jsme přišli před Mengeleho a on na maminku ukázal. Držela jsem se jí a chtěla s ní přeběhnout, ale ten voják, kterej tam stál s flintou, mě vzal za ramena a praštil se mnou o zem, kde byl rozsypanej písek. A než jsem se stačila postavit na nohy, maminka už byla kus od cesty, ve skupině starších lidí a vztahovala ke mně ruce.)
Je všeobecně známo, že lidé, kteří přežili peklo holokaustu, se často potýkají s otázkou, proč právě oni měli to štěstí (dá-li se to tak nazvat), zatímco jejich rodiče, děti a přátelé se z koncentračních táborů nevrátili. A Heda Margoliová-Kovályová je jednou z těch, kteří své znovuzrození chápou mimo jiné jako výzvu ke svědectví.
Bohužel poválečný život, resp. to, co následovalo po roce 1948, znamenal další utrpení a strádání. Jeden nelidský režim nahradil vzápětí druhý, podobně barbarský. Jeho skutečnou tvář, schovanou za líbivými hesly o novém, šťastném světe, dokázali mnozí prohlédnout až v okamžiku, kdy se na vlastní kůži seznámili s jeho krutostí a fanatismem.
(Najednou se otevřely dveře a vešel Gottwald podpírán ministerským předsedou Oldřichem Johnem. Pan prezident si to nasměroval přes místnost ke mně a povídá: „Cože? Jak to, že nepiješ?! Vždyť ty nepiješ!“ Honem přišel vrchní, přinesl nám oběma sklenici vína, já velice rozpačitě tu skleničku vzala a napila se, pan prezident svoji skleničku vypil, koukl na mě a zase říká: „Cože? Ty nepiješ, vždyť ty nepiješ!“ A já na to: „Už jsem začala…“ Měla jsem dlouhé šaty a pod nimi se mi klepala kolena. John ho sebral a odtáhl ho z toho pokoje pryč. – Gottwald byl úplně namol, on hrozně pil.)
Knížku jsem přečetl „na jeden zátah“, její děj je natolik strhující a navíc podaný s takovou bezprostředností a realističností, že si vypravěčka okamžitě získá srdce čtenáře, který ji na její životní pouti doprovází jako někoho, kdo je mu velmi blízký a kdo mu mnohdy „mluví z duše“. Příběhy lidí, kteří s obdivuhodnou statečností zápasí s krutým osudem i v těch nejbeznadějnějších situacích vždycky nacházely své čtenáře. Jsem přesvědčen, že nejinak tomu bude i v případě životní pouti paní Hedy Margoliové-Kovályové. Kniha jejích vzpomínek s názvem Hitler, Stalin…a já má čestné místo v mé knihovně a mohu ji s klidným svědomím doporučit všem, koho oslovují silné příběhy výjimečných osobností.
Autor recenze: Jan Hofírek
2024 ©