HANA ROGULJIČ: NORSKÉ DĚTI

Vynikající psychothriller – když svěříte fanatikům absolutní moc, vymyslí Barnevernet!

Většina z nás nejspíše ví o hrůzném dramatu naší občanky Evy Michalákové, které byly v Norsku odebráni její dva synové. Ačkoli tamější soudy rozhodly, že obvinění, vznesená proti paní Evě se nezakládají na pravdě, děti zůstaly u „pěstounů“ a boj matky o jejich navrácení, trvající již několik let, permanentně naráží na aroganci, zvůli a naschvály norských úřadů. Případ Evy Michalákové však zdaleka není jediný – dětí, ukradených v Norsku jejich biologickým rodičům jsou tisíce, přičemž záminky k těmto drastickým státním zásahům jsou natolik absurdní, že podezření na podivný obchod s dětmi v této „vyspělé“ či (abych použil adjektivum bývalé ministryně Marksové-Tominové) „superdemokratické“ zemi se postupem doby změnilo v jistotu. Ano – v Norském království jsou systematicky, plánovaně a především naprosto beztrestně unášeny rodičům jejich děti! Nám to pochopitelně (a plným právem) připadá děsivé, nelidské a jen stěží uvěřitelné, ovšem samotným Norům nikoli. Jak je ale něco takového vůbec možné?
Abychom mohli na tuto otázku adekvátně odpovědět, je nutné seznámit se s norskou historií, na což v této recenzi není místo (odkazuji ale na své články k tomuto tématu, které si čtenář může přečíst zde: http://kniznirecenzeetc.blogspot.cz/2017/12/norsko-nas-vzor.html). Tady zmíním jen to, že v Norsku došlo v důsledku systematického nátlaku všemožných sociálních inženýrů, pseudopsychologických „odborníků“ a levicových aktivistů k destrukci lidských práv a jejich faktické přeměně na státní teror vůči občanům. Jedním z důsledků této neomarxistické revoluce je totálně převrácený pohled na rodičovská práva – biologičtí rodiče už žádná nemají, děti patří státu a pouze ten rozhoduje, zda jim je ponechá či odebere a svěří do péče proškoleným pěstounům. Největší psychologická „kapacita“ dnešního Norska Kari Killénová tvrdí, že mateřská láska je genderový přežitek, děti ji nepotřebují a dokonce pro ně může být škodlivá. Od této zvrácené teorie je to již jen krůček k děsivé praxi...
Autorka knihy Norské děti před námi rozvíjí příběh ženy a matky, která se jednoho dne dostane do nemilosrdného soukolí smutně proslulého Barnevernetu (Blaho dítěte), což by měl oficiálně být úřad na ochranu dětí. To, že skutečnost se od vznešeného názvu značně odlišuje, pozná Jana Sýkorová v okamžiku, kdy jsou jí odebrány její dvě malé dcerky (je zřejmé, že Hana Roguljič se inspirovala případem Evy Michalákové). Zoufalá matka je přesvědčena, že musí jít o nějaké nedorozumění, o omyl, který se vzápětí vysvětlí a dětí jí budou navráceny, postupně si však začíná uvědomovat šokující pravdu – země, v níž se rozhodla žít, skrývá za líbivou fasádou sociálně vyspělého státu svou pravou tvář, kterou člověk, pocházející z normálních středoevropských poměrů, není schopen pochopit. Cílem norské státní tyranie je vytvoření dokonale rovnostářské, unifikované společnosti, v níž se netolerují žádné odchylky od vyžadovaných standardů, o alternativních způsobech života či výchovy dětí ani nemluvě. Nad každou rodinou visí Damoklův meč v podobě Barnevernetu – tato naprosto autonomní, nekontrolovaná (a nekontrolovatelná) a nikomu se nezodpovídající organizace má právo unášet děti z rodin na základě zcela banálních či přímo smyšlených „výchovných pochybení“. V pětimilionovém Norsku jsou takto každý rok odtrženy od rodin tři tisíce dětí, přičemž desetitisíce dalších rodičů se musí – většinou na základě udání – podrobovat ponižující proceduře, kdy pracovníci Barnevernetu zkoumají jejich způsobilost k výchově (doporučuji k zhlédnutí dokument Děti státu).
Hrdinka knihy se jen velmi obtížně propracovává k pochopení své tragické situace. Copak je vůbec možné, aby tato na první pohled přívětivá a přírodními krásami oplývající země byla rájem udavačů, „všímavých“ sousedů a „uvědomělých“ učitelek, okamžitě hlásících „nahoru“ sebemenší „odchylku od normálu“ u vašeho dítěte? Atmosféra neustálé společenské kontroly, tlak na konformitu a chorobná podezřívavost přeměnily norské obyvatelstvo na amorfní masu zglajchšaltovaných jedinců, neschopných normálních mezilidských vztahů. A co je nejhorší – kdo se jednou dostane do hledáčku Barnevernetu, je navždy poznačen cejchem podezřelého individua, jemuž se lidé raději vyhnou. Jana Sýkorová poznává, že o své děti bude nucena svést vyčerpávající a pravděpodobně i velmi dlouhý boj s molochem státně-byrokratické mašinérie. Najde k němu dostatek sil a přijde jí někdo na pomoc?
První věta v Kafkově románu Proces zní: „Někdo musel Josefa K. udat, neboť (aniž by provedl něco špatného) byl jednoho rána zatčen.“ Podobně je na tom i Jana Sýkorová v románu Norské děti – ani ona si není vědoma ničeho, co by mohlo úřednice Barnevernetu ospravedlňovat k násilnému únosu dětí. Její horečnaté úsilí o pochopení toho, co se vlastně děje, naráží na nepřekonatelnou bariéru zrůdných instrukcí, příkazů a nařízení a na patologickou důslednost a bezcitnost lidí, majících moc. Jak známo, případ Josefa K. skončil tragicky – a jaký osud čeká na Janu S.? To už prozradit nemohu. Určitě mi však závěrem může být dovoleno aspoň to, abych vzdal Haně Roguljič zasloužený hold za skvělý psychothriller, kterým její Norské děti bezesporu jsou a doporučil jej všem milovníkům kvalitní a v dobrém slova smyslu angažované literatury!