Radikální rozchod s islámem na základě rozporu mezi historickým a mýtickým „prorokem“
Podle vyznavačů islámu je korán posledním a definitivním Božím poselstvím lidstvu, z čehož pro ně vyplývá celá řada zdánlivě logických závěrů – především tedy přesvědčení, že jejich posvátnou knihu je nutno interpretovat doslova, protože je ze své podstaty dokonalá. Podíváme-li se ovšem na tento základní axiom muslimské víry pod zorným úhlem historických faktů, pak si všimneme evidentního rozporu, který je od počátku přítomen v samotných základech islámu a jenž by se dal asi nejlépe vyjádřit následující otázkou: Může existovat logická a tedy rozumem odůvodnitelná vazba mezi koránem (dokonalou knihou) a Mohamedem (nedokonalým člověkem)?
Je jasné, že odpověď nemůže být jiná než záporná, čímž se ovšem celá islámská věrouka dostává do neřešitelného dilematu. Buď se totiž přidrží nezpochybnitelných dějinných skutečností, konkrétně tedy „prorokova“ rozporuplného a zdaleka ne příkladného života a vystaví se nepříjemné otázce, proč by Bůh takovémuto člověku svěřoval drahocenný korán, nebo Mohamedovy negativní vlastnosti a činy zakryje rouškou mlčení a zakáže na toto téma jakoukoliv diskusi. Jestliže již krátce po Mohamedově smrti byla zvolena druhá možnost, přičemž tato situace, kdy historická osoba je nahrazena vybájenou postavou, trvá dodnes, pak je zřejmé, proč je u muslimů vyžadována tak přísná myšlenková disciplína, spočívající mimo jiné v nekritizovatelnosti jejich „proroka“.
Mohamedův život je ale vcelku solidně zdokumentován a je rovněž známo, že sám „prorok“ se rozhodně nepovažoval za žádného výjimečného či uctíváníhodného jedince, spíše naopak. Vždycky tvrdil (a vzhledem k tomu, že jeho způsob života se před muslimy nedal zamaskovat, ani nemohl jinak), že je sice Božím poslem, ale jinak se v ničem neliší od ostatních lidí. Dá se říct, že během celých dějin islámu to bylo tak, že čím víc se odhalovala pravá tvář jeho zakladatele, tím větší tu byla snaha duchovních autorit o jeho glorifikaci a o přísné trestání těch, kdo se provinili „urážkou proroka“. A je to vcelku pochopitelné – pokud si totiž všimneme argumentace bývalých muslimů, kteří se s islámem rozešli, pak u naprosté většiny z nich se tak stalo pod dojmem totálního rozporu mezi zidealizovaným a historickým Mohamedem.
Dá se říct, že tímto směrem se ubírala i životní, resp. duchovní cesta, po níž kráčel Hamed Abdel-Samad. Narozen v roce 1972 v Egyptě jako syn imáma (zná již v dětství nazpaměť celý korán) se v dospělosti stává radikálním muslimem, jeho nezávislý a kritický duch jej však postupně přivádí k pochybnostem jak o posvátné knize islámu, tak (a především) o Mohamedovi, vyvoleném poslovi Božím.
Výsledkem těchto vnitřních zápasů je vposledku definitivní odmítnutí islámu jakožto zhoubné ideologie, do níž její krutý a psychicky nemocný zakladatel vtiskl svůj pokřivený pohled na Boha, svět a lidskou společnost. Poté, co se usadil v Německu, napsal Hamed Abdel-Samad o svých zkušenostech s islámem několik knih (Der Untergang der islamischen Welt, Mein Abschied vom Himmel, Der islamische Faschismus, Mohamed – Eine Abrechnung), z nichž poslední dvě byly přeloženy do češtiny.
Účtování s Mohamedem je vynikající studií o islámu, v níž je korán podrobován zdrcující kritice, která vychází z axiomatu, že jeho původ není nadpřirozený, ale čistě lidský, resp. že jeho autorem není Bůh, ale Mohamed, jenž v něm položil základ totalitnímu systému, zbavujícího lidské bytosti veškerých osobních a společenských práv a dávajícího jim jako náhražku za toto otroctví iluzorní naději, že jejich oddanost a bezvýhradná poslušnost budou jednou odměněny. Hamed Abdel-Samad předstupuje před západní čtenáře, z nichž mnozí naivně pokládají islám za jedno z velkých světových monoteistických náboženství, s přesvědčivýni důkazy toho, že korán v žádném případě není monolitický text, nýbrž jsou v něm jasně patrny Mohamedovy myšlenkové pochody v tom kterém životním období a že jeho primární zaměření není duchovní, ale institucionálně-utilitární, neboť pseudonáboženská ritualizace všech aspektů života „zbožného muslima“ má za cíl nikoli povznesení člověka k vyššímu stupni dokonalosti, ale naopak jeho přeměnu na nemyslící a tudíž lehce ovladatelnou loutku. Když navíc uvážíme, že v „Bohem seslaném“ koránu si mnohá místa navzájem odporují či vyzývají k otevřenému násilí a nepřátelství vůči „nevěřícím“, kteří jsou degradováni na úroveň podlidí, pak je očividné, že aspirace Mohameda na „proroka proroků“ stojí na velmi vratkých základech.
Dokonalá znalost koránu, fakt, že po většinu života patřil k muslimským fundamentalistům a rovněž skutečnost, že nad ním byla za jeho knihy vynesena fatwa, dělá z autora osobu dostatečně důvěryhodnou na to, abychom jí věnovali pozornost a brali její slova vážně. V dnešní politicko-korektní době to nemají publikace podobného druhu na knižním trhu snadné. Jistě, je sice ještě stále možné je vydávat, ale k jejich propagaci nikdo nenajde ze strachu před „mírumilovným islámem“ odvahu. Takže i kolem Účtování s Mohamedem vládne mlčení, ignorování, absence jakýchkoli marketingových aktivit i nevyřčené přání, aby se na tuto nepohodlnou knihu v tichosti zapomnělo...