GERHARD JÄGER: SNÍH, OHEŇ, VINA A SMRT

Geniální román, který vejde do dějin literatury!

Při četbě tohoto úchvatného románu mi v jednu chvíli mimoděk vytanulo na mysli přísloví o olivách, které vydávají olej, jen když jsou drceny. A současně jsem si vzpomněl na nádherný literární zážitek, který jsem kdysi dávno měl u Příhod z bezprostředního neskutečna a Zjizvených srdcí Maxe Blechera. Proč to zde ale zmiňuji? Tento rumunský spisovatel tvořil své texty během čekání na smrt, upoután na lůžko v sádrové krustě v důsledku nevyléčitelné nemoci páteře, přičemž ani k Gerhardu Jägerovi, autoru románu Sníh, oheň, vina a smrt nebyl osud o mnoho milosrdnější, když po těžkém zranění skončil na invalidním vozíku. Je tomu snad tak, že ti, kdo si prošli či procházejí nějakým utrpením, mají ve srovnání s ostatními silnější a nutkavější potřebu vyjádřit své vnitřní stavy a pocity a že se jim k tomu navíc dostává i mnohem větších schopností uměleckého projevu?
Ať je tomu jakkoli, už první stránky románové prvotiny rakouského autora nás neomylně přesvědčují o tom, že držíme v rukou opravdový literární skvost a intuitivně tušíme, že ve stejném duchu mistrovského vypravěčského stylu bude kniha pokračovat i nadále. Zcela racionální a současně nanejvýš mysteriózní příběh začíná velmi neobvykle – nález ženského těla ve sněhových závějích je vzápětí vystřídán scénou, v níž si osmdesátiletý stařec vzpomíná na dávnou příhodu, kdy mu indiánská žena předpověděla, že se ke konci života vrátí do své domoviny daleko za mořem. A do třetice pak tento starý muž sedí v letadle nad Atlantickým oceánem, aby se po přistání v Mnichově vydal do Innsbrucku, kde již na něj v budově archivu čekají listiny, které si dopředu objednal k prostudování. Co má v úmyslu najít ve starém rukopisu? Jaké je to tajemství, kvůli kterému vážil ve svém pokročilém věku cestu přes půl zeměkoule? Proč je pro něj tak důležité vrátit se dřív, než zemře, do míst svého mládí? Tuto záhadu bude čtenář s napětím a obdivem k literárnímu umu autora rozplétat na čtyřech stovkách stran fascinující ságy o lidských osudech na pozadí hrůzokrásné přírody a její děsivé moci.
Rozdělena do čtyř oddílů, kopírujících její název (Sníh, Oheň, Vina, Smrt) začíná kniha do značné míry podobně jako Kafkův Zámek – píše se rok 1950 a do vesnice vysoko v tyrolských horách přichází Max Schreiber, mladý muž z Vídně, aby zde sbíral podklady pro svůj román. Nedůvěra, ba podezřívavost obyvatel vůči jeho zájmu o místní historii mu však nedovoluje navázat s nimi potřebný kontakt, naopak je vnímán jako vetřelec a podivín, od nějž je třeba si držet odstup. Situace se změní a vyhrotí poté, co se nevítaný host jednou neprozřetelně zmíní o konkrétní záležitosti, kvůli níž do vesnice přišel. Tato po literární stránce fascinující hospodská scéna znamená současně radikální řez do dosud poklidného toku vyprávění. Autor se však i nadále drží základního scénáře, kdy pomocí neurčitých náznaků, psychologických jemností a decentně odhalovaných souvislostí udržuje tajuplný ráz příběhu a staví před čtenáře bezpočet otázek. Proč Max Schreiber, intelektuál z hlavního města, zamýšlí napsat román o jakési dávné, polozapomenuté události, jež se odehrála v zapadlé vesničce vysoko v horách? Co jej vyhnalo z útulného vídeňského bytu do sněhu, bláta, zimy a malé hospodské komůrky nad hlučícím výčepem? Kdo je žena, kterou občas zahlédne na svých toulkách po lesích a horách, obklopujících vesnici? Dalším bodem zlomu se stává Schreiberův noční rozhovor se starým farářem, který ho seznámí s tajemstvím, po němž návštěvník z Vídně tolik dychtí. Nic zásadního se tím ale nevyřeší, odér tajemna, obestírající vesnici a její obyvatele, je spíše ještě silnější...
Autor svůj román situuje do doby tragické zimy na přelomu let 1950/51, kdy v Tyrolsku zahynuly pod mohutnými lavinami stovky lidí a klade si v něm sice jen nepřímo vyřčené, ale o to naléhavější otázky po vzájemném vztahu člověka a světa, resp. prostředí, v němž žije. Nakolik jsme právě tím, kde žijeme, determinováni k určitému způsobu myšlení a chování? Platí, že čím bezprostředněji a intenzivněji žije v kontaktu s přírodou, tím více si člověk osvojuje to, čemu se obvykle říká „zdravý selský rozum“? A může mít takovýto „zdravě-selský“ přístup k životu kromě nezpochybnitelných pozitiv i nějaká (a třeba i značně nebezpečná) negativa? Kde hledat původ jevů, které se označují termíny „masová hysterie“ či „kolektivní halucinace“? Z čeho vznikají pověry a má člověk ve své psychice zakódováno něco, co ho k nim přitahuje? Vždyť i dnes, ve 21. století, začíná tolik lidí den četbou svého horoskopu a platí nekřesťanské peníze kartářkám a jasnovidcům za předpovídání budoucnosti...
Nevím, zda román Sníh, oheň, vina a smrt lze označit adjektivem geniální. Vím ale, že ať už je tomu jakkoliv, jde rozhodně o grandiózní literární výkon, v němž se spojuje originální a hluboké téma s neméně originálním slohem. Příběh jako by neustále končil a znovu začínal, čtenář je přikovám ke knize a není schopen se od ní odtrhnout, ohromeně obrací stránky a bezděčně se ptá, jestli se mu to všechno nezdá a zda se už vůbec někdy setkal s něčím podobným, s těmi dokonalými popisy přírodních scenérií, z nichž jako by samovolně a naprosto nenásilně vystupují muži a ženy z masa a kostí a vedou jednoduché, zároveň však závojem tajemna obestřené rozhovory, při nichž nezazní zbytečné slovo a všechno do sebe zapadá jako střídání dne a noci. Proč také mluvit naprázdno, když řeč může být každou chvíli přehlušena pádem laviny, nemilosrdně se valící z horských hřebenů a drtící vše, co se jí připlete do cesty, včetně domů, zvířat, lidí...