GAUTE HEIVOLL: KRÁLOVO SRDCE

Kontroverzní, nekonvenční kniha o rodičovské lásce a hrůze z utrpení milovaného dítěte

Tato kniha si podle mne najde hodně obdivovatelů a současně i kritiků – a obě strany budou mít pro svá tvrzení řadu relevantních důkazů. V každém případě jde o dílo z literárního hlediska kontroverzní a nabízí se otázka, zda jsou úspornost a zkratkovitost textu známkou autorova umění vypreparovat z něj všechen slovní balast a ponechat jen to podstatné, nebo se naopak jedná o neschopnost dodat vyprávění na barvitosti, propracovanosti a slohové vytříbenosti. A stejnou otázku si ostatně můžeme položit i u kratičkých „kapitol“, spíše tedy odstavců, obsahujících často jen několik vět, takže příběh má do značné míry formu deníkového záznamu. A ptát se lze dále – je možné vůbec nazvat příběhem prakticky stále stejné pasáže a scény, odehrávající se buď v lodním podpalubí nebo v nemocničním pokoji? Při bližším, pozornějším zkoumání však poznáváme, že věc zdaleka není tak jednioduchá a že první pohled či názor může klamat. Minimalismus totiž v řadě případů dává literárnímu projevu větší šanci na vystižení specifické, autorem zamýšlené atmosféry než jiné formy či postupy.
Román je založen na skutečné události, kdy v druhé polovině 18. století se v některých oblastech Norska rozmohla epidemie neznámé kožní nemoci, která – neléčená – mohla mít tragický průběh a končit smrtí. Za účelem důkladného prozkoumání této zákeřné a tajemné choroby a stanovení účinné léčby je rozhodnuto převézt z Norska několik pacientů do Kodaně, aby se jim zde mohli věnovat renomovaní lékaři. Kniha líčí cestu lodi s nemocnými do Dánska, jejich pobyt v léčebném ústavu a návrat domů.
Je ovšem třeba upřesnit, že kromě dvou jsou ostatní pacienti zmiňováni jen nepřímo. Příběh se točí kolem vzájemného vztahu otce, který jako jediný z pasažérů je zdravý a jeho dcery, balancující mezi životem a smrtí. Vyprávění se nese v duchu neurčitých, rozestřených scén, odhalujících spíše mimochodem tragédii rodiny, z níž zůstali naživu už jen tito dva. Za stručnou, často jednoslabičnou konverzací lze tušit otcovo zoufalství a nesmírné obavy o dceřin život, což ještě umocňují bolestné vzpomínky na šťastnější časy a strach z toho, co přinese budoucnost. Naturalistické popisy symptomů nemoci, nelehkého sdílení společné kajuty, léčebných postupů nebo pohřbů, kdy jsou nebožtíci po krátkém obřadu svrženi z paluby do moře jsou velice sugestivní a právě tato oscilace mezi ponurými, jakoby v oparu pozemské pomíjivosti se vznášejícími duchovními vizemi na jedné a až brutálně přesnými řezy do hrůz života s děsivou diagnózou na straně druhé je nejsilnějším zážitkem z četby.
Jak už jsem zmínil, je možné, že tento román norského spisovatele může svou bezprecedentní nekonvenčností čtenáře rozdělit na dva tábory. Za sebe mohu říct, že pozitiva zde vidím jako převažující a že knihu se určitě vyplatí číst. A to i díky překladu Kateřiny Krištůfkové, která zde odvedla poctivou, profesionální práci.