Nádherné románové zpracování tabuizovaného tématu – genocidu arménského národa se Turkům nikdy nepodaří vymazat z historické paměti lidstva!
Genocida arménského etnika v Turecku za 1. světové války je historickou událostí, kolem níž byla od samého počátku vystavěna hradba mlčení a snahy o její bagatelizování, relativizaci či přímo popírání trvají dodnes. Důvody jsou zřejmé – Turecko je díky své strategické poloze zemí, s níž si to nikdo (lidově řečeno) „nechce rozházet“ a protože každá turecká vláda na všechny pokusy o prozkoumání a objektivní zhodnocení tohoto dějinného traumatu reagovala popuzeně, hrubě odmítavě a nepřátelsky, politické zájmy, tj. dobré vztahy se státem, ležícím na hranici dvou světadílů a ovládajícím bosporský průliv, nakonec vždy převážily a krutý osud podle některých údajů až 1,5 milionu Arménů tak stále zůstává velkým tabu.
Nechci se zde pouštět do podrobných analýz tehdejších událostí, ovšem turecké stanovisko, podle něhož se arménská komunita chovala nepřátelsky a v zájmu bezpečnosti země v těžkých podmínkách válečného konfliktu bylo nutné ji nějakým způsobem eliminovat, je hodně přitažené za vlasy a sotva může obstát před fakty. Systematická genocida celého národa, který v Turecku po staletí žil, a to včetně žen a dětí, je neomluvitelným zločinem, který nesmí být zapomenut.
Zmíněná absence nezávislého historického bádání je naštěstí suplována alespoň literaturou, konkrétně romány, jejichž základní osou je právě protiarménské běsnění Turků, resp. snaha o úplné vyhlazení tohoto etnika na tureckém území. Asi nejlépe toto téma zpracoval Franz Werfel, když ve svém slavném románu Čtyřicet dnů vzdal nesmrtelný hold utrpení a statečnosti arménského lidu. Na klasické dílo pražského rodáka navázala nedávno sice útlejší, ovšem neméně burcující knihou spisovatelka arménského původu Eve Makisová, s jejímiž Tymiánovými dopisy se díky nakladatelství Argo může krátce po vydání anglického originálu v r. 2015 nyní seznámit i český čtenář. Jde o dojemný, s velikou láskou a pietou napsaný příběh o dávném utrpení národa, který – podobně jako Židé – byl odsouzen k zániku a jehož příslušníci se během pronásledování rozprchli po celém světě.
„Chci ti něco ukázat,“ sdělí mi máma a vede mě nahoru do ložnice, kde položí na postel papírovou krabici. „Tohle jsem našla v babiččině skříni. Napadlo mě, že bychom to mohly projít společně.“ Od této chvíle bude Katerina přímou účastnicí velkého dobrodružství, které jí změní život, resp. z ní udělá hrdou příslušnici arménského národa...
Obě ženy se začínají probírat skromnou pozůstalostí po milované a všemi, kdo ji znali, oplakávané Mariam, která nedávno ve věku sedmdesáti šesti let nečekaně zemřela. Prohlížejí si staré a zažloutlé fotografie, narazí na sadu dopisů a posléze vytáhnou deník v kožených deskách, jehož zápisky sahají do dávné minulosti a do vzdálených, neznámých míst. Je ovšem psán arménsky, tedy jazykem, kterému ani jedna nerozumí. Katerina si uvědomuje, že její babička nikdy nevzpomínala na své dětství a mládí, že zde bylo jisté tajemství, o němž nechtěla mluvit a že zde, na stránkách jejího deníku, leží klíč k minulosti...
Katerina je novinářka a když ji její matka požádá, zda by se mohla pokusit najít někoho, kdo deník přeloží, vezme si tuto vzácnou památku po své babiččce s sebou, když odlétá na dovolenou na Kypr. Když se zde seznámí s mladíkem, o němž si nejdříve myslí, že je Řek, aby se vzápětí dozvěděla, že Ara je Armén, neváhá a poprosí jej o pomoc s překladem babiččiných zápisků. Oba mladí lidé se ocitají sedmdesát let zpět, Katerinina babička Mariam je sedmiletým děvčátkem, které se nachází uprostřed výbuchu zloby a nenávisti...
Jak četba pokračuje, vychází najevo nové a nové skutečnosti a začíná být rovněž jasné, proč babička o těchto prožitcích se svou dcerou ani vnučkou nemluvila – nechtěla je seznamovat s hrůzami, na které sama toužila zapomenout. Ukazuje se ovšem, že deník má i jedno velké pozitivum, když rozplétá síť rodinných vztahů, tak krutě potrhanou protiarménskou genocidou. Vychází najevo řada překvapivých skutečností, jak bolestných, protože potvrzujících smrt rodinných příslušníků a přátel, tak i radostných, když dochází k objasnění dosud neznámých faktů či dokonce nečekaným setkáním...
Eve Makisová prokazuje vynikající literární nadání, jejímu příběhu dodává na spádu a dramatičnosti např. to, že jej střídavě vypráví různí protagonisté, přičemž popisy tradičních arménských jídel, jejich přípravy a chuti velmi zdařile doplňují a odlehčují těžké a drásavé téma.
Román Tymiánové dopisy by určitě neměl uniknout pozornosti žádného náročnějšího čtenáře, neboť nejenže nás seznamuje s jedním z nejtragičtějších momentů lidských dějin, ale činí tak zároveň se spisovatelským mistrovstvím, jemuž prakticky není co vytknout.
2025 ©