EVA SLONIMOVÁ: HVĚZDY NAD NÁMI

Úchvatný příběh z pekla holokaustu

Knihy o holokaustu, vzpomínky přeživších… Jsou vždy stejné a přitom pokaždé jiné. Důvod je zřejmý – zatímco vnější okolnosti bývají často stejné nebo podobné (dobytčáky, příjezdová rampa v Osvětimi, řev esesáků, ostnaté dráty…), subjektivní prožitek těchto hrůz je u každého pamětníka jiný, jedinečný, „jeho“.
Z této perspektivy je kniha Evy Slonimové Hvězdy nad námi „pouze“ jednou z mnoha vzpomínek na „totéž“, současně však ona pouze a totéž jsou de facto tou nejvýše možnou, protože autentickou, na vlastním těle i duši protrpěnou reakcí na osvětimskou kalvárii. Každý život, přervaný Osvětimí na „před“ a „po“, resp. každé vylíčení takovéhoto traumatu je cenné a přínosné, asi tak, jako má v mozaice své nezastupitelné místo každý kamínek či sklíčko.
Eva Weissová-Slonimová se narodila r. 1931 v Bratislavě do rodiny zámožného židovského obchodníka. Nyní, ke konci svého života se v knize vrací na jeho počátek – do rodného domu, do krásného města, v němž vyrůstala, do bezstarostného dětství. Vzpomíná, jak na ni jako na malé dítě působily změny, s nimiž se po vytvoření Slovenského štátu r. 1939 setkávala, aniž by tušila, čím nakonec vyvrcholí. Stále se stupňující pronásledování Židů, arizace otcovy firmy, vyhnání z domu, přežívání po různých úkrytech a útěky před raziemi Hlinkových gard – to vše a mnoho dalšího provázelo její dětství a dospívání. S jednou ze svých sester je posléze deportována do Osvětimi, kde se setkává se smutně proslulým Josefem Mengelem, který si ji vybírá ke svým hrůzným pokusům. Přežívá všechny útrapy, dočkává se osvobození tábora, po němž se – opět se svojí sestrou – vydává na cestu do rodného města. Jdou pěšky, občas je sveze nějaké vojenské auto, vůbec neví, co se stalo s jejich rodiči a sourozenci. Kde mohou být, žijí vůbec ještě, nejsou obě dívky jedinými přeživšími z celé početné rodiny? Začíná život po životě…
Kniha Evy Slonimové Hvězdy nad námi si určitě zasluhuje čtenářskou pozornost. Je to drsné, srdcervoucí svědectví o obludnosti nacistické rasové ideologie, na jejímž konci byly plynové komory, o brutalitě a ztrátě lidskosti těch, kdo se dali do služeb zla ať už aktivně nebo „jen“ tím, že „plnili rozkazy“.
V dnešní době je to, o čem Eva Slonimová vypráví, pro většinu lidí historií. Jak je ale známo, historie mívá často tendenci se v té či oné podobě opakovat. Vidíme to ostatně na mnoha místech dnešního světa, kde dochází k hrůzám, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že se s nimi setkáme v 21. století. Je dobře, že pamětníci holokaustu vydávají dodnes svá svědectví, knihy jako Hvězdy nad námi nám totiž nejen připomínají minulost, ale rovněž vyzývají k bdělosti a ostražitosti v přítomnosti..