Kniha vzpomínek graciézní a skromné šlechtičny
Již úctyhodných 87 svazků vydalo nakladatelství Academia v prestižní edici Paměť. Životní osudy lidí nejrůznějšího „druhu“ (čímž je myšleno společenské postavení, politická orientace a světový názor), které před námi defilují ve své úžasné rozmanitosti, vždy spojuje jeden společný jmenovatel – a tím je prvek jakéhosi „dobrodružství“ (někdy očividného, jindy více či méně skrytého), jež je v jejich příběhu obsažen. Jmenujme za všechny alespoň knihy Pražský Maigret o legendě české kriminalistiky Karlu Kalivodovi, Vzpomínky Otto Wichterleho, Dny mého života (Vzpomínky na Gulag) Heleny Fritscherové či válečné paměti Byl jsem Mengeleho asistentem, které napsal Nyiszli Miklós. Je jisté, že ve srovnání s těmito publicisticky „atraktivními“ tituly mohou paměti Eleonory Schönbornové působit všedně a nezáživně. Pozorný čtenář ovšem brzy zjistí, že i tato kniha je důležitým střípkem do mozaiky historie, konkrétně tedy dějin 20. století, který nám zprostředkovává pozoruhodná žena se srdcem na dlani.
Narozena v Brně 14. dubna 1920 se dnes osmadevadesátiletá šlechtična ohlíží za životem, kterým proplouvala zdánlivě klidně a bez větších otřesů, kterýžto pohled je ovšem dost relativní. U každého lidského osudu je totiž třeba vycházet z perspektivy, která se před ním na samém začátku otevírá a tady je třeba říct, že v případě Eleonory Schönbornové se její životní cesta neubírala ideálním, „nalinkovaným“ směrem, takovým, který jí sudičky vložily do kolébky. Jinými slovy – to, co by člověk z jiné, řekněme nižší vrstvy považoval za „výhru“ a možnost narodit se do takovéto rodiny by bez rozmýšlení „bral všemi deseti“, se dá jejíma očima vnímat jako sociální degradace, propad ve společenské hierarchii o několik žebříčků dolů. Mám na mysli fakt, že kdyby se dějiny ubíraly „přirozeným“ směrem, utvářel by se život této ženy mnohem „noblesněji“ a „vznešeněji“.
Vyrůstala v Račicích, malé vesničce nedaleko Brna, jíž vévodí krásný zámek, a ačkoli „modrá krev“ se v Československé republice nejenže „nenosila“, ale byla spíše přítěží, patřila rodina malé Eleonore k místní „honoraci“. Z úvodních kapitol mimo jiné vysvítá, že rozpad Rakouska-Uherska měl možná víc negativ než pozitiv a že za „žalář národů“ nepovažovali Habsburskou monarchii zdaleka všichni Češi. Tento „politicky nekorektní“ názor by se už konečně měl vzít v potaz alespoň při historickém bádání, když to patrně nelze čekat od propagandy, neustále pějící oslavné ódy na Masarykovu první republiku...
Kniha je vlastně rodinnou kronikou, doprovází ji velké množství fotografií a autorka nás nechává nahlížet do života společenské „smetánky“ své doby z nejrůznějších úhlů pohledu. Mimo jiné je zřejmé, že o kolaboraci s nacisty v období 2. světové války nemůže být u její rodiny ani řeči, ovšem na druhou stranu též absentuje jakýkoliv zaznamenáníhodný projev odporu. Jestliže však tíha válečných událostí na ni dopadala nepoměrně méně než na běžné lidi, pak to vůbec neznamená, že by tyto roky prožívala Eleonore v klidu a štěstí. V prvních letech po válce se navíc musela vypořádávat s existenčními problémy a tu je třeba k její cti říct, že se dokázala postavit k práci i životu tak, jak bychom to u šlechtičny nejspíše nečekali. Starost o děti, manželství, které mělo daleko k ideálu, nutnost živit rodinu, stěhování z místa na místo – toto všechno přetvořilo někdejší „princeznu“ v ráznou, samostatnou a sebevědomou ženu, plnou optimismu a naděje ve svou šťastnou hvězdu. Uveďme též jednu „pikantnost“ – synem Eleonory Schönbornové je vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn, který byl po odstoupení Benedikta XVI. z úřadu považován za jednoho z kandidátů na papeže!
Baronesa Eleonore Ottilie Hilda Marie von Schönborn, rozená von Doblhoff (jak zní celý její titul) napsala krásné a procítěné memoáry, které ocení zejména čtenářky, neboť dáma z „vyšších kruhů“ tu před nimi vystupuje v roli „normální“ ženy, která se přes svůj šlechtický původ musela často protloukat životem úplně stejně jako všichni ostatní.
2024 ©