EDWARD ST AUBYN: MARNĚ HLEDÁM SLOV

Vynikající parodie na zákulisní praktiky při udělování literárních cen 

Pro každého, kdo se zajímá o dění kolem literatury víc, než je obvyklé, není asi žádným tajemstvím, že při udělování nejrůznějších cen a vyznamenání se občas "dějí věci". Jestliže (řekněme to decentně) diskutabilní rozhodnutí lze někdy zaznamenat i u toho nejprestižnějšího ocenění, totiž Nobelovy ceny, pak se jistě nelze divit, jestliže v "nižších ligách" je běžné, že hlasování poroty vynáší na literární piedestal autory, kteří by se tam za normálních okolností nikdy nemohli dostat.
Ovšem - co jsou to v tomto případě „normální okolnosti“? A lze je vůbec při posuzování kvality literárních děl vytvořit či zajistit, nebude to vždy nakonec jen a pouze subjektivní dojem člena poroty, na jehož základě dá hlas té které knize či autorovi?
Možná se však právě tady dostáváme k jádru věci. Ano, porota - ta přece rozhoduje, ta má poslední slovo, ta uděluje ceny. Jestliže tedy mnohdy přemýšlíme o tom, jak mohla ta a ta kniha získat to a to ocenění, pak se nutně ocitáme před otázkou, jací lidé seděli v porotě, resp. kdo je tam usadil...
A mnohdy se nestačíme divit! Většinou se jedná o zkrachovalé spisovatele, nejrůznější literární „odborníky“, „znalce“ a „kritiky“ (které ovšem nikdo nezná), popř. o „literární teoretiky“, tj. lidi, kteří sice občas napíšou nějaký kvalitní článek či úvahu, jejichž odborné zaměření na pouhý nepatrný výsek z literárního celku jim však znemožňuje orientovat se v tak subtilní záležitosti, jakou je fundované a všestranné posouzení kvality jednotlivých knih.
Samozřejmě, v tomto kontextu by se dalo pokračovat dál a dál. To však nemám v úmyslu a tak tuto úvodní část ukončím poukazem na letošní literární soutěž Magnesia Litera. Domníváte se, že tady bylo všechno „košer“?
Edward St Aubyn si za hlavní téma své knihy Marně hledám slov zvolil právě výše popsanou problematiku udělování literárních cen. Jde podle mne o téma originální, přičemž k němu autor přistupuje tak, že je okamžitě zřejmé, že si nedělá žádné iluze o tom, jak to v takových případech „chodí“ - jeho kniha je totiž sžíravě humornou a skvěle napsanou parodií na „odpovědné rozhodování zkušené poroty ve věci výběru nejhodnotnější knihy.“
Malcolm Craig, bezvýznamný britský poslanec, dostane nabídku, aby jako její předseda zasedl v porotě, která bude rozhodovat o udělení Elysejské ceny za nejlepší román. Tato cena, spojená s vysokou finanční částkou pro vítěze, přiláká do soutěže veliký počet literátů, jejichž díla následně postupují do širšího a poté užšího výběru, aby se nakonec zvolilo to nejlepší.
Malcom Craig se v literatuře dvakrát nevyzná a tak se v roli předsedy poroty necítí ve své kůži. S potěšením však zjišťuje, že ostatní její členové na tom nejsou o nic líp. Uvědomuje si, že (porota je pětičlenná) jeho hlavním úkolem bude dostat na svou stranu dva členy a tím mít při hlasování většinu a současně pronášet rádoby zasvěcené komentáře při posuzování jednotlivých knih (které ovšem nečte!) a poskytovat rozhovory novinářům, zajímajícím se o zákulisí celé akce. Jeden člen poroty se jejích zasedání nikdy neúčastní, protože jako herec dává přednost divadlu a pro zbylé čtyři je na prvním místě nikoli výběr nejlepší knihy, ale různé partikulární, často ryze osobní zájmy, intriky a podrazy. Nakonec už ani nejde o Elysejskou cenu za literaturu, ale o sebeprezentaci porotců a porotkyň, kteří se (namísto spisovatelů) stávají hlavními aktéry celé frašky.
Domnívám se, že taková kniha „čekala“ na někoho, kdo ji napíše. Edward St Aubyn se svého záměru napsat parodii na téma literárních soutěží zhostil na výbornou, jeho kniha je jak čtivá a vtipná, tak aktuální a provokativní.

Ukázka:

Hned na začátku stanovil pár základních pravidel, když se rozhovořil na téma „společenské odpovědnosti“: „Máme k dispozice osmdesát tisíc liber plus příslib dalších několika set tisíc, které vítěz s největší pravděpodobností vydělá v následujících letech, a pro mě je věcí naprosto zásadního významu, aby ty peníze dostal někdo, kdo je skutečně potřebuje.“
„Takže to je štěstí, že letos nemáme v soutěži Prousta či Nabokova,“ uštěpačně pronesla Vanessa, „anebo Henry Jamese či Tolstého, prostě kohokoli, kdo někdy prodal román na základě doporučení mezi čtenáři, že stojí za to ho číst, třeba Dickens nebo Thackeray, nebo...“
„Dobře, dobře,“ vložila se do rozhovoru Jo, „všichni víme, že vy jste přečetla všechny knihy pod sluncem, ale já bych řekla, že tady Malcolm trefil hřebíček na hlavičku. Kdyby mělo být po mém, dodala bych žádní pozéři a žádní aristokrati.“
„Proboha,“ nevěřícně kroutila hlavou Vanessa, „v horších, nenávistnějších časech byste taky mohla říct žádný židi, negři a ženský, naštěstí ale žijeme v osvícenější době a ten seznam nominovaných je takový, jak má být.“
„A žádní teplouši,“ přisadila si Penny. „Tedy chci říct za starých dob,“ dodala rychle.
„Chceme vyvést marginalizované a politicky potlačované hlasy periferie,“ jel si svou Malcolm a zcela ignoroval přestřelku mezi dámami, „z území, které bychom mohli nazvat Vnějšími Hebridami literární scény, a uvést je přímo na hlavní jeviště. Literární scénu ovládají lidé s osobními zájmy, kteří mají pocit, že to je jejich soukromý majetek, a nenamlouvejme si, že když budeme literární scénu nárokovat opět pro obyčejné čtenáře této země, že nám tihle poděkují.“
„Kdo jsou tihle?“ ptala se Vanessa. „Čtenáři?“
„Ne, samozřejmě ti lidé, kteří mají v literatuře své zájmy.“
„Aha, už to chápu. Nebylo mi to jen gramaticky jasné.“
„Myslím, že z kontextu to bylo jasné dokonale,“ odmítal se nechat vyprovokovat Malcolm.
„Ti, kteří mají na literatuře osobní zájem, nám rozhodně nepoděkují,“ přitakala Jo. „K tomu můžu akorát dodat, že pokud chtějí boj, my jsme na něj připraveni.“
„Žijí v přesvědčení, že to je svého druhu skandál, když nesouhlasíme s jejich názorem, nicméně skutečný skandál je to, že se pokoušejí své názory diktovat řádně jmenované porotě Elysejské ceny,“ zdůraznil Malcolm.