DENÍKY POLINY ŽEREBCOVOVÉ

Očité svědectví o krutosti rusko-čečenského konfliktu je strhujícím čtením

25. března 1994
Ahoj, deníku! Bydlím ve městě Groznyj, v ulici Leninova odkazu. Jmenuju se Polina Žerebcovová. Je mi devět let. (První deníkový záznam)
Na rusko-čečenské války je z hlediska vojensko-politických historiků pohlíženo různě, přičemž se často jedná o diametrálně odlišné názory, které by se daly velmi zhruba rozdělit do dvou skupin:
1) Ze strany Ruska se jednalo o nezbytný preventivní zásah proti snahám čečenských separatistů vytvořit vlastní stát, což by fakticky vedlo k rozpadu ruské územní celistvosti v oblasti Kavkazu s nepředvídatelnými důsledky.
2) Šlo o agresivní ruské války proti svobodomyslnému národu, který se provinil pouze tím, že vyhlásil vlastní stát.
Domnívám se, že blíže pravdě je první názor, zároveň je však jasné, že ve válce obvykle páchají zločiny obě strany a nejvíce přitom strádají civilisté. Ukazuje se, že toto je ve zkratce i ona pověstná červená nit, vinoucí se deníkovými záznamy Poliny Žerebcovové, která z bezprostřední blízkosti očité svědkyně vnímá válečné události především jako nesmyslné ničení a zabíjení bez jakéhokoliv logického vysvětlení.
22. listopadu 2004
Kdysi, jako malá holčička, jsem v našem Grozném seděla v předsíni na sáňkách jako na lavičce a křečovitě objímala maminku. Po našem domě v ulici Leninova odkazu střílela mohutná ruská děla. Velký třípatrový činžák se zachvíval, skřípěl a nakláněl se jako tonoucí koráb. Maminka mě taky objala a řekla mi: „Dneska umřem, ale ničeho se neboj.“
Tak jsem se zeptala: „Jak to, že umřem? Dyť je mi teprve devět.“
Maminka se usmála skrz slzy. Byla tam tma jako v pytli a já nic vidět nemohla, ale ten její úsměv jsem vytušila.
„Smrt na věk nehledí a tohle přežít nemůžem. Bože, to je strašný pomyšlení!“
Chtěla jsem taky pocítit maminčin strach, ale nešlo mi to – ještě jsem si to nebezpečí neuměla uvědomit a jen mi prudce bušilo srdce.
„Mami, a co je na smrti nejhorší?“ zeptala jsem se.
„Že už nikdy neuvidíme slunce.“
Maminka se ale zmýlila – přežily jsme. V mém životě slunce vyšlo ještě mnohokrát...“ (Poslední deníkový záznam)
Deníků, které Polina popsala svými zápisky, bylo hodně, vždyť mezi citovaným prvním a posledním záznamem leží deset let jejího života. Není se tedy čemu divit, že jejich souborné vydání čítá 450 stran. Jsou prostým, ale neobyčejně živým a barvitým svědectvím o nešťastné zemi, která se (částečně kvůli své poloze, především však pro krátkozrakost a mocichtivost místní kliky fanatických muslimů) stala na mnoho let bojištěm a pohřebištěm tisíců nevinných. Ti, kteří s velkou slávou vyhráli první válku a vyhnali nenáviděné Rusy, se ukázali být vposledku pro svou zemi ještě větší pohromou. A hledáme-li kořeny islámského terorismu, pak je nacházíme právě v euforické době vyhlášení nezávislého Čečenska.
Polina Žerebcovová začala s psaním jako devítiletá a když v devatenácti letech své zápisky ukončila, měla za sebou hrůzostrašnou zkušenost válečného dětství a dospívání. To, že tyto traumatizující zážitky uměla nejen vnitřně vstřebat, ale i zaznamenávat, ukazuje především na sílu její osobnosti – z fotografické příílohy na nás ostatně pokaždé hledí kurážná tvář malé holčičky, dospívající dívky a mladé ženy, která nám o rusko-čečenských válkách pověděla víc, než všichni váleční zpravodajové dohromady.
V Čečensku, národnostně pestré enklávě, se během těchto válek (11. prosince 1994 – 31. srpna 1996, resp. 8. srpna 1999 – 16. dubna 2009) stali místní Rusové etnikem, na které ostatní hleděli s nevraživostí, což na vlastní kůži pocítila i Polina se svou matkou. Společné utrpení všech obyvatel bez ohledu na jejich národnost však mělo alespoň to pozitivum, že se lidé ve své většině semkli a drželi při sobě.
Pro představu, co všechno Polina zažívala, ocitujme záznam z 24. srpna 2000:
Na trhu už zase zabili dva ruské vojáky. Stalo se to na bulváru. Vzduch zaplavily výkřiky, jako by zrovna vzlétalo hejno vran.
Ti mrtví jsou na první pohled ještě úplní chlapečci. Sotva před chvilkou prošli kolem. Uviděli broskve a trhovkyně se zeptali: „Co je to?“ Pak řekli, že o tomhle ovoci již slyšeli, ale nikdy ho nejedli, protože žili na severu. Koupili si kilo a vykročili smrti vstříc. Ta smrt, snědý chlap v bílém oblečení, přišla až těsně k nim a vzápětí se ozvaly výstřely.
Jeden z těch mrtvých dopadl hlavou přímo do bedny s rybími konzervami. Byla jsem poměrně blízko, tak jsem to všechno viděla. Čečenská paní, co je prodávala, si je vzala na dluh, takže je opustit nemohla. Šíleně vřeštěla, mrtvého s prostřelenou hlavou se snažila někam odkopnout a bednu s konzervami usilovně táhla k sobě.
Rychle jsem naše zboží sklidila, a to v pravý čas. Přijeli další vojáci, začali sprostě klít a střílet dlouhými dávkami (naštěstí do vzduchu), aby lidi rozehnali. Ruce se jim třásly bezmocí a nenávistí. Ti Rusové sípali se slzami v očích: „Dyť ti kluci sotva přijeli. Byli úplně neostřílení! Takže za sebe neručíme! A nic nezaručujeme ani těm z vás, co budou moc pomalí! Vypadněte! Zmizte, nebo začnem střílet!“
Deníky Poliny Žerebcovové jsou patrně jediným svědectvím svého druhu o rusko-čečenských válkách. Ačkoli tak mladá a literárně nezkušená, přináší nám jejich pisatelka sugestivní vylíčení válečného přežívání v rozbořeném Grozném, kde se civilisté ocitnuli mezi mlýnskými kameny ruské armády a čečenských teroristů. Je evidentní, že síla její výpovědi spočívá především v tom, že se zdržuje zásadních hodnocení a posuzuje své zážitky víceméně apoliticky. Poté, co deníky Poliny Žerebcovové vyšly v roce 2013 v ruštině, se s nimi může nyní seznámit i český čtenář.