DELIA OWENSOVÁ: KDE ZPÍVAJÍ RACI

I když reklama na tuto knihu hodně přehání, určitě stojí za to si ji přečíst 

Bažina, močál – ještě nedávno jsem tato slova považoval za synonyma. Jak se však ukazuje, je mezi nimi přece jen rozdíl...

„Bažina není močál.“ To je první věta románu Kde zpívají raci, v němž nás jeho autorka Delia Owensová seznamuje s přírodou, jak ji většina z nás vůbec nezná. Alespoň tedy pro mne bylo velmi překvapivým zjištění, že v Severní Karolíně se mezi pobřežím a Atlantickým oceánem nachází obrovské území, tvořené lagunami a mokřady s jedinečnou faunou a flórou. Zmiňuji to proto, že děj knihy se odehrává právě zde a přírodní motivy v něm jednoznačně dominují.

Clarkovi obývají starou chatrč uprostřed divočiny, kde bujná vegetace a nejrůznější druhy hmyzu, ptáků a ryb žijí v nádherné symbióze a dalo by se tudíž předpokládat, že i lidem se tu bude dobře dařit. To by ovšem hlavou rodiny nesměl být opilec a násilník, terorizující svou ženu i děti. Když už stupňující se fyzické útoky nedokáže déle snášet, zoufalá matka od tyrana utíká, čímž ovšem opouští i své čtyři děti. Ty starší brzy udělají to samé, takže s otcem zůstane pouze sedmiletá Kya, se smutkem v duši přemýšlející o tom, proč se všechno takhle pokazilo a čekající na matčin návrat – vždyť ani liška přece neopouští svá mláďata! Jejímu trápení však nemá být ještě konec – poté, co zmizí i otec, se dívčin život změní na boj o holé přežití...

Kniha má ovšem ještě jeden paralelní děj, v němž se jedná o případ mladého muže z blízkého městečka, který je nalezen mrtvý pod rozhlednou, z níž se podle všeho zřítil. Vyšetřování postupuje velmi pomalu, některé indicie ukazují na nešťastnou náhodu, jiné naopak nasvědčují tomu, že došlo k promyšlené vraždě. V jednu chvíli se obě dějové linky spojí a... dál už nic prozrazovat nebudu!

Než jsem začal tuto recenzi psát, strávil jsem hodně času na Wikipedii a snažil se o Severní Karolíně, konkrétně tedy o zdejších bažinách a močálech, získat co nejvíce informací. Naštěstí nás s pozoruhodnou a do značné míry i děsivou historií této oblasti částečně seznamuje sama autorka. Naopak město Barklay Cove, do něhož situovala „civilizační“ pasáže románu, pro mne zpočátku bylo záhadou. Nemohl jsem ho najít na žádné mapě a nakonec se ukázalo, že jde o literární fikci! V této souvislosti mne napadlo, zda můžeme „věřit“ samotnému názvu knihy – není v něm tisková chyba, nemá to správně být Kde zpívají racci? Raci přece nezpívají a naopak racky se to v místech, kde malá Kya žije, jen hemží! Ne, tentokrát se o fabulaci nejedná, kniha se opravdu jmenuje Kde zpívají raci a důvod neobvyklého názvu se čtenář záhy dozví...

Knihu předchází pověst absolutního bestselleru – je ověnčena řadou literárních cen, prodalo se jí přes sedm miliónů výtisků, na spisovatelčiných autogramiádách se tvoří dlouhé fronty... Jedná se ale opravdu o tak mimořádné dílo? Já si zde dovolím být trochu zdrženlivější. Je zřejmé, že hlavní předností románu je jeho genius loci. Delia Owensová před našima užaslýma očima vykresluje takřka rajskou scenérie, je evidentní, že skvěle zúročila svá přírodovědecká studia a suverenita, s níž nám dává nahlédnout do světa severokarolínské močálové pustiny nenechává nikoho na pochybách, že lepšího průvodce tímto záhadným územím jsme si nemohli přát. Pokud se však týká samotného příběhu, jsem dost na rozpacích. Od svých sedmi let žije Kya (až na občasné cesty člunem do města) v naprosté odloučenosti od lidí a civilizace a přesto se jí podle všeho vede nadmíru dobře – obdělává zahrádku, sbírá a prodává mušle, nádherně maluje... Do školy nechodí – před sociální úřednicí se pokaždé úspěšně skryje v močále a ta posléze svou snahu o začlenění malé Robinsonky do vzdělávacího procesu vzdá. Kya nikdy neonemocní, vždy si se vším poradí a zdárně dospěje ve vzdělanou a úspěšnou ženu.  Americká spisovatelka nám vlastně vypráví pohádku o vítězství jedince nad zlou společností, neuvědomuje si však, že sklouzává do sladkobolné parodie. V závěru naštěstí mnohé z toho, co se jí nepovedlo, napravuje – napínavý soudní proces působí naprosto autenticky a konec je překvapivý a originální.

Takže – i když kniha Kde zpívají raci není taková „pecka“, jak je nám z mnoha stran namlouváno, rozhodně bych od ní nikoho neodrazoval. Klady u ní podle mého názoru jednoznačně převažují nad zápory a určitě stojí za přečtení.