DANIEL GLATTAUER: DOBRÝ PROTI SEVERÁKU / KAŽDÁ SEDMÁ VLNA

Napsal Jan Hofírek (») 17. 7. 2015 v kategorii KNIŽNÍ RECENZE, přečteno: 417×

Dobrý proti severáku / Každá sedmá vlna

Daniel Glattauer je mistrem inteligentního humoru

„Žijící klasik“ - tak by se dal asi nejstručněji „popsat“ rakouský spisovatel Daniel Glattauer. Pět oslavné ódy na jeho tvorbu se už pomalu stává nošením dříví do lesa, každá jeho kniha má v sobě jakousi nepsanou, o to však trvanlivější záruku „první jakosti“ a čtenářský ohlas, jakkoli nemusí být vždycky tím nejspolehlivějším indikátorem literární kvality, s ní tentokrát souzní. Právě napsané je však příliš všeobecné a máloříkající, takže recenzent musí jít trochu hlouběji a zeptat se, proč tomu tak je. Tedy - proč právě Glattauer je tak čtený a oblíbený, a to právem?
Odpověď se skrývá v Glattauerově humoru. Vtipném a inteligentním, řekl bych takovém typicky anglickém, v němž se občas objeví kanadský žertík nebo česká legrácka. Humor Rakušana Glattauera je zkrátka tak akorát, je suchý i šťavnatý a v dnešní době, kdy je všechno řečeno tak říkajíc nadoraz, kdy knihy se píšou pro pitomce, kteří nechtějí přemýšlet, ale pouze se bavit, působí blahodárně na každého, kdo nehledá knihy na jedno použití, ale aspoň na dvě či tři...
Daniel Glattauer nejdřív vytyčí cestu, po níž se bude příběh ubírat a potom se rozjede. Sedí na kozlíku, v rukou má bezpočet opratí, neboť jeho ekvipáž je tvořena nespočitatelným mnohospřežím, ovšem kočí svým koním uzdu nepopustí. Má to prostě všechno v rukách a navíc pro všechny případy mají jeho koně klapky na očích, aby se nerozptylovali pohledem do stran, ale drželi se směru, který jim byl vykolíkován. Ano, mohou si občas odfrknout, zařehtat či pohodit vzpurně hlavou, ale svéhlavost a přehnaná bujnost se netolerují. Je povolen - a je dokonce žádoucí - mírný klus, jízda (kniha) musí mít spád, ale všechny pokusy o dostihy krotí muž s opratěmi hned v zárodku...
Dobrý proti severáku s nádavkem Každé sedmé vlny je právě takovou parádní jízdou s velezkušeným kočím. Koně nezůstanou stát, aby se popásali na okraji cesty, ani nepřevrhnou kočár, ale poběží tak, že si stihneme prohlížet krajinu se všemi jejími krásami a pozoruhodnostmi. Zdánlivě nekončící emailová konverzace opravdu nekončí, neboť pokaždé, když hrozí ustrnutím na mrtvém bodu, Glattauer práskne bičem a perpetuum mobile příběhu běží spolehlivě dál. Nádherná je třeba scéna, kdy si oba protagonisté domluví setkání v restauraci - je to ovšem takové spíše setkání - nesetkání, protože si úmyslně neřeknou, jak se vzájemně poznají - a následují desítky emailů s otázkami kdo, co, jaký, který, čí, jenž... Věčná otázka je ale přítomna stále - je lepší zůstat v emailové anonymitě nebo se jednou setkat osobně a riskovat tím, že realita všechno zničí?
Všechno - ale co vlastně? Možná, že právě v tomto je ukryt paradox, který ani sám autor nezamýšlel a který se objevil tak nějak sám od sebe. Paradox spočívající v otázce (ano, opět otázka), jaký je poměr (či nepoměr?) mezi snem a skutečností, virtualitou a realitou, myšlenkami a činy? Mezi ideálem a... snad kompromisem? Ale - co je ideál, resp. jaký má význam, když ve skutečnosti neexistuje? A je kompromis nutně špatný, jde vždy o z nouze ctnost nebo je to tak, že kompromis neznamená zřeknutí se ideálu, ale že jde naopak o velké umění, totiž o nalezení té jediné správné životní cesty? Člověk totiž žije na zemi a nikoli v oblacích...
Dodejme ještě, že čtenáři si od Glattauera „vyžádali“ pokračování první knihy (Dobrý proti severáku) a on jim vyhověl (Každá sedmá vlna). K něčemu takovému je třeba velké odvahy. Psát knihy na objednávku je totiž hodně těžké, velké očekávání může být - a většinou i bývá - zklamáno, málokterému autorovi se podaří navázat na to, co již ukončil. Mám-li být konkrétní, poštěstilo se to dle mého jen Arthuru Doylemu, který také na prosby čtenářů „oživil“ svého Holmese bez toho, aby tento ztratil něco ze svého kouzla. Glattauer takové štěstí neměl, ale za svoji odvahu si naše uznání určitě zaslouží...
Jedno „ale“ v knize ale nacházím. Proč Glattauer vylepšoval to, co už bylo perfektní? A přitom takovým banálním způsobem? Opravdu musí být v knize - aby byla „úspěšná“ - ony dvě OSS (obligátní sexuální scény), z nichž si dělával takovou legraci už Nabokov?
Ale chybami se člověk učí. A Daniel Glattauer ve své další knize už tutéž chybu neudělal. Možná právě proto je „asexuální“ Není zač ještě lepší než Severák!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a třináct