Jen sníh, led, skály a moře – v Bohem zapomenutém kraji lze přesto najít... Boha!
Když jsem se v anotaci dočetl, že Žena v polární noci (s podtitulem Rok na Špicberkách) místy upomíná na slavnou knihu Vejce a já, okamžitě jsem zbystřil pozornost. Betty MacDonaldová mně před lety okamžitě přirostla k srdci svým úžasným humorem, s nímž vylíčila život na slepičí farmě mimo civilizaci, některé pasáže z její knihy znám nazpaměť, často se k ní vracím a vždy se skvěle bavím. Takže mě zajímalo, co má s Betty společného Christiane.
No, hned úvodem musím říct, že mnoho ne. On je také velký rozdíl žít sice daleko od lidí, ale přitom v přijatelných klimatických podmínkách (Betty) a na opuštěném skalisku blízko Severního pólu, kde půl roku nezasvítí slunce a život je neustálým bojem o holé přežití (Christiane). Stručně řečeno – knihy Vejce a já a Žena v polární noci jsou zcela odlišné, a to nejen prostředím, v němž se odehrávají, ale i mentalitou jejich pisatelek. Temperamentní Betty nám jako na běžícím pásu servíruje legrační gagy, pro duchovně založenou Christiane je charakteristický popis jejích vnitřních stavů na pozadí panenské přírody. Oběma dámám je ovšem vlastní odvaha, s níž opustily své dosavadní existenční jistoty a vydaly se vstříc velkému Neznámu...
Než jsem začal tuto recenzi psát, tak jsem se samozřejmě podíval na mapu Špicberků a něco si o tomto podivném souostroví přečetl. Na Zemi jsou údajně dvě místa, která svou bezútěšností, odlehlostí, opuštěností a tajemností nemají „konkurenci“ – Ohňová země a právě Špicberky. Když jí tudíž její muž (který tam často pobýval) vyzval, aby za ním přijela (tedy připlula), stála Christiane před nelehkým rozhodováním. Za jiné „výletní konstelace“ by to nemusel být problém – strávit v těch nehostinných končinách týden či dva a zas se vrátit domů by určitě zvládla. To manželovo pozvání ale platilo na celý rok! Posléze však láska a touha po „adrenalinu“ zvítězily a mladá žena nastoupila na loď, aby na konci své cesty zjistila, že bude se dvěma muži obývat polorozpadlou chatrč v končinách, kde ne lišky, ale lední medvědi dávají dobrou noc!
Po pravdě řečeno, v knize se vlastně „nic neděje“. Ono také není moc o čem psát, když Christiane je např. skoro po dva týdny sama (chlapi odešli na lov) a po celou dobu se věnuje prakticky stále stejným a monotónním činnostem, jako je ranní odklízení sněhu kolem chaty, vaření, úklid atd. K jistému „zpestření“ této ubíjející jednotvárnosti sice dochází, třeba v podobě vichřice, trvající bez přestání několik dní a hrozící odnést ubohé přístřeší i s jeho obyvatelkou kdoví kam, ale to je tak všechno.
To, že je kniha tak skoupá na vyprávění o dobrodružných a dramatických zážitcích, má ale vcelku pochopitelný důvod. Prožít (a přežít) rok na Špicberkách (a navíc v jejich nejsevernější části) je totiž už samo o sobě tak obrovským dobrodružstvím, že se mu máloco vyrovná. Pramínky jednotlivých událostí se tam zcela zákonitě slévají do jednoho mohutného proudu, v němž se prostě musí plavat a příliš nepřemýšlet – nádherný, ale zároveň nemilosrdný kraj se s nikým nemazlí. Christiane tento základní zákon přežití brzy pochopí a přizpůsobí mu svůj zdejší život. Tak se stane, že se začne pozvolna „rozkoukávat“, a to nejen očima, ale i duchovním zrakem. Její líčení fascinujících scenérií Špicberků mne okouzlilo, avšak ještě více jsem byl uchvácen tím, co spatřila za tímto vnějším „pozlátkem“! A tady bych si dovolil dát jí na závěr slovo:
„Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu. Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.“
2024 ©