ALESSANDRO BARICCO: PAN GWYN

Silný, bizarně fantaskní příběh s meziřádkovým existenciálním podtextem 

Originální literární styl vzdáleně upomínající na Kavku či Prousta – to je Alessandro Baricco, italský spisovatel (nar. 1958), který se k psaní dostal trochu oklikou přes studium filosofie a hry na klavír. Je patrné, že tato kombinace měla a má nesporný vliv na jeho literární tvorbu, v níž se setkáváme se stopami obou těchto disciplín.
Pro novelu Pan Gwyn je charakteristická dějová bizarnost, spočívající především v popření empirických kontur reality, resp. toho, co lze vnímat smysly a vytvořením „umělého“ prostředí, v němž se rozostřují a opět slévají do jediného paprsku zdánlivě chaoticky poletující myšlenky aktérů existenciálně laděného příběhu. Rozplizlé obrazy postav a jejich vzájemných interakcí jsou přivedeny až k hranici absurdna, aby se vzápětí vše vrátilo „k normálu“, přičemž právě proplétáním těchto elektrizujících dějových zkratů (zvýrazněných většinou krátkými, údernými kapitolami) je vytvářena osnova pro co nejefektivnější – zároveň však i nejefektnější – vyjádření... čeho? Tato otázka provází čtenáře celou knihou a odpověď na ni, neustále odsouvaná kamsi do budoucna a dávající tušit, že nebude jen tak ledajaká (ovšem jaká tedy, když, jak se zdá, vše směřuje k banálnímu vyústění?), zaměstnává jeho mysl s takřka magickou naléhavostí. Takže psychiatrie ve službách psychologie a poté literatury? V jistém smyslu určitě, hlavně tedy v již naznačeném neustálém unikání před konečným, definitivním sdělením, resp. vkládáním stále nových (ovšem pro příběh zcela zásadních) mezičlánků mezi přítomnost a budoucnost. Tato autorova zdržovací taktika má chvílemi až hororový nádech, jindy zas působí jako hra na schovávanou s překvapeným čtenářem, který neví, o co tu vlastně jde (snad o detektivku?), a občas se pro změnu zdá, že máme co do činění s klasickým příkladem slovní ekvilibristiky, s jakýmsi literárním „uměním pro umění“.
Jasper Gwyn, úspěšný spisovatel, dospěje jednoho dne k zásadnímu rozhodnutí psaní jednou provždy zanechat. Tento úmysl mu nedokáže rozmluvit ani jeho literární agent, šokovaný z toho, že tak slibně započatá kariéra má nyní z nějakého malicherného, neuváženého důvodu skončit. Ukazuje se ale, že pan Gwyn si všechno dobře rozmyslel a opravdu se nemíní k literatuře vracet. Po čase ale začíná pociťovat nutkání k nějaké umělecké činnosti a – protože nechce porušit slib – zvažuje, kterým směrem se vydat. Při náhodné návštěvě obrazové galerie jej upoutá podobizna muže a cosi mu vnukne myšlenku, že lidské portréty lze nejen malovat, ale i psát. Jasper Gwyn je rozhodnut – stane se opisovačem, resp. pokusí se slovy zachytit vše, co ho zaujme na lidech, kteří mu takříkajíc budou stát modelem. Věc je to však krajně nejistá – najde se např. dost těch, kdo tento experiment podstoupí, zvláště za situace, kdy půjde o časově náročnou a nijak levnou záležitost? Má „psaní portrétů“ šanci uspět jako svého druhu umění?
Alessandro Baricco rozehrává skvělou a duchaplnou partii, plnou psychologických zápletek, sond do lidských charakterů a způsobů uvažování, nevyřčených, ale toliko naznačených souvislostí a vazeb (záhadná postava ženy v nepromokavém šátku) a suše popisných, tím více však tajemných konstatací. Je to tak trochu kniha-hlavolam, čtenář je donucen být neustále ve střehu, aby mu nic neuniklo, a to ani nic zdánlivě nepodstatného. Ano – v Panu Gwynovi jde o velký příběh, poskládaný z nepodstatných maličkostí...
My recenzenti míváme někdy tendenci pasovat se do rolí jakýchsi všeználků, před jejichž bystrozrakem se na stránkách knih neukryje nic, co by se nedalo definovat, dešifrovat a „zašuplíkovat“. Já si myslím, že někdy by nám neškodila trocha skromnosti a za sebe tedy mohu s jistou pokorou říct, že Pan Gwyn je pro mne jednou z těch knih, které si i po pozorném přečtení nadále uchovávají mnohá tajemství...