Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti!
Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...
Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: „Myslíš, že nás budou i dneska mlátit?“ Druhý mu odpovídá: „Dnes už ne!“ Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý – vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na „Leninku“ (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná.
Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý – při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil – vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...
Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec – stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice...
Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi „antispolečenských živlů“. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.
Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou...