Původní haiku se zaobíralo výhradně přírodní tématikou. Tento "trend" trvá pochopitelně dál, přesto však se v "moderní" době setkáváme stále častěji i s "mimopřírodními" tendencemi, ať už jde o "městské", "industriální" haiku, popř. haiku "pocitové", "psychologické" apod. Tato poetická forma se totiž ukazuje být mimořádně "použitelná" pro popis jakékoliv skutečnosti, činnosti či pocitu. I zde platí, co již bylo několikrát zmíněno - když je haiku dobré, proč ne?
Důležitou je otázka, zda má mít haiku název. Tady je dle mého odpověď jasná, resp. záporná, a to z následujícího důvodu: Pokud je haiku "opravdové", tj. "samo o sobě vypovídající", žádný nadpis nepotřebuje. A naopak - pokud "je zapotřebí" názvu, pak v naprosté většině případů k tomu, aby "suploval" nějaký nedostatek, "dovysvětlovával" to, co "samotný" text neříká. Tím se již ovšem název stává neodmyslitelnou součástí haiku, které však zároveň tímto ztrácí svou vnější formu a tedy i "identitu", "autenticitu" a přestává tudíž být tím, za co se vydává - v "5 - 7 - 5" slabičné osnově sdělenou myšlenkou.
Jak je tomu ale v případě "kratšího" haiku, tedy takového, kde pisatel "nevyčerpá" všech 17 slabik? Mám za to, že tady je situace značně odlišná. Pokud text "dává smysl", resp. pokud je i méně slabikami "cosi" podstatného vyřčeno, není jistě důvod doplňovat "chybějící" slabiky. Je dokonce možné, že takovéto haiku má ještě větší "cenu" - na přísloví "v jednoduchosti je krása" je haiku již svojí podstatou založené a snad si ho v tomto případě můžeme i poněkud parafrázovat - "v superjednoduchosti je superkrása"...
Interpunkčí znaménka by se u haiku měla používat co nejméně, je na čtenáři, aby našel "smysl" textu - "usnadňovat" mu práci znamená podceňovat ho. Otazníky, vykříčníky, čárky, pomlky - to všechno "pomáhá pochopit" báseň se všemi s tím spojenými zápory, viz výše. Samozřejmě - v určitých "situacích" je jejich použití na místě, výjimky zde však jen potvrzují pravidlo.
Vraťme se ještě k definici haiku. Jak již bylo řečeno, racionálně "vysvětlit" podstatu této básnické formy je prakticky nemožné, protože se vymyká všem paušalizujícím tendencím. Zbývá tedy "iracionální", jakési "náladově - pocitové" definování haiku, resp. toho, co nám z něho "vyplouvá na povrch" na mimosmyslové, navýsost duchovní vlně. Několik takových postřehů:
Haiku se nepíše - na haiku se čeká.
Haiku je všude kolem nás - musíme být ovšem "naladěni na příjem".
Jak být ale takto "naladěn"? Tady se pochopitelně dostáváme do oblasti duchovní vyzrálosti toho kterého konkrétního člověka, přičemž ona "vyzrálost" nemusí být vůbec spojena s výškou IQ a už vůbec ne s "dosaženým vzděláním". Jde spíše o jistý druh pozorovacího talentu ve spojení s duchovní citlivostí.
Haiku - vyslovení nevyslovitelného. Tato "obvyklá" definice má však tu "logickou vadu", že pokud nevyslovitelné vyslovíme, už není nevyslovitelné... Takže - nevyslovení nevyslovitelného? To je ovšem rovněž nesmyslné, protože redundantní. Zbývá tedy zřejmě jediné - nevyslovení vysloveného... Ano, tak by se haiku charakterizovat dalo.
V každém případě si myslím, že haiku je jedním z "nástrojů", jak "objevit" prostřednictvím prchavých zlomků "nadpoznání" Boží existenci. K "víře" (dávám to slovo do uvozovek nikoli z důvodu jeho nepatřičnosti, ale proto, že označuje celou škálu lidského nazírání na Boha) člověk dospívá třemi způsoby:
- rozumovou činností (filosofie, teologie)
- přímým Božím zásahem do lidského života
- uměním
U posledně jmenovaného považuji za jeho nejvyšší formu poezii. Vracíme se tedy zpátky tam, odkud jsme vyšli - totiž k haiku...
2024 ©