Jak tedy vidíme, spočívá "složitost" haiku především v maximálně "zhuštěné" vnější formě, resp. v "problému" vyslovit omezeným množstvím slov (slabik) "něco", co by za "normálních okolností" vyžadovalo slov mnohem víc. Když k tomu přidáme ještě jednu "vlastnost", která se v haiku předpokládá a cení, totiž eufonii (zvukomalba, zvukomalebnost), pak je očividné, že "pravé" haiku je opravdu oním příslovečným motýlem, kterého nikdo nikdy nechytí. Pokud ho však přece jen chytí (a pokud navíc motýl zůstane motýlem!), můžeme být svědky např. takovéhoto zázraku:
Umlkly zvony
večerním šerem náhle
sakury voní!
Přiznám se, že když jsem toto geniální haiku (jehož autorem je opět Bašó) četl poprvé, vůbec jsem ho nechápal. Teprve "pak" mně "to došlo"... Dojem je fantastický!
Klíčovým je zde slovo "náhle". Bez něj se zde "nic neděje", s ním však naopak přichází celá kaskáda motivů a asociací. Právě toto příslovce totiž dává do souvislosti "umlknutí" zvonů s vůní sakur, do souvislosti ovšem (podobně jako v Žábě) nanejvýš nepřímé, resp. jasně paradoxní. Zdá se, jakoby sakury začaly vonět až v okamžiku, kdy umlkly zvony, což je ovšem dojem evidentně nelogický, neboť je nemožné předpokládat, že tyto dvě "události" měly přímou časovou posloupnost - sakury samozřejmě voněly i tehdy, když "ještě" zvonily zvony. Právě tímto paradoxem a formálně nelogickým konstatováním však báseň dostává obrovské vnitřní napětí, jež je u čtenáře spojeno s vyvoláním úchvatného estetického prožitku. Navíc je tu přítomna i ona eufonie - zvony, zvoní. Je třeba také zmínit, že paradox je velmi jemně zmírněn tím, že v situaci, kdy na člověka působí dva smyslové vjemy (v tomto případě tedy zvuk a vůně), se po odeznění jednoho z nich (zvuk - zvony), může ten "zbylý" (vůně - sakury) "opticky" skutečně jevit jako "silnější" a tedy (samozřejmě velmi "vzdáleně") vytvářet zdání, že sakury "začaly" vonět až ve chvíli, kdy umlkly zvony. Samozřejmě - objektivně zůstává vjem stále týž (sakury voní pořád stejně a "časově nezávisle"), ale mluvíme tu o subjektivním pocitu "příjemce". Ocitáme se zde tedy opět (znovu jako u Žáby) daleko za hranicemi "pouhé" poezie, dotýkáme se (minimálně) psychologických aspektů smyslového vnímání...
Vytvořit "správné", "skutečné" haiku je tedy svrchované umění, resp. dříve zmíněná slova kritiků ("Toto není haiku!") bývají v naprosté většině případů oprávněná. Za této situace se ovšem logicky musíme ptát, zda má vůbec smysl se o něco tak "neuchopitelného" a věčně unikajícího vůbec pokoušet, resp. zda (i když tedy jen zřídka jde o haiku) v těchto "haikových" pokusech pokračovat. Domnívám se, že odpověď může být jedině kladná, přičemž za důkaz tohoto tvrzení považuji nádherná haiku (tedy "haiku"), která sice nesplňují všechny "technické parametry", současně však jistě mají pro svou neoddiskutovatelnou krásu "oprávnění" k existenci a můžeme jim udělit "výjimky z pravidla" bez toho, že bychom se nějak zásadně provinili proti haikovému "kánonu".
Nyní bych chtěl uvést příklad toho, co bylo právě řečeno, resp. na následujícím "nekanonickém" haiku ukázat jeho krásu a tudíž i "životaschopnost":
Velká voda –
stromy u potoka
stojí v řece
Úžasné haiku! Ano, chybí zde eufonie, možná i poněkud absentuje "chvíle okamžiku", ale... ta nádhera! "Všední materiál", totiž obyčejný fyzikální jev, vyjádřený tak "nečekaně" - procítěně a "nadýchaně"! Není zde sice "skok žáby do vody", ani "náhlá vůně sakur", přesto tu cítíme "sílu slov", výrazový "skok" do vyšších sfér poetična je evidentní...
Dále již tedy nebudu rozlišovat mezi haiku a "haiku". V některých případech to ani nelze ("hranice" je tu "nedefinovatelná"), v jiných toto rozlišení možné je, ale z důvodu "zjednodušení" textu, resp. vyhnutí se neustálému zkoumání "pravosti" a "kanoničnosti" toho či onoho haiku ("haiku") tak činit nebudu. Ostatně - z dosud řečeného si bystrý čtenář zajisté již sám mnohé odvodí a odliší.
2024 ©