O humoru kdosi řekl, že je to motýl, kterého nikdo nikdy nechytne. A když ho přece jen chytne, tak už to zase není humor...
Něco podobného by se určitě dalo říct i o haiku - napadá mě třeba: Haiku se nedá definovat, protože když ho definujeme, není to už haiku.
Samozřejmě - "něco" se o této původem japonské formě poezie říct dá. Když poněkud odhlédneme od známého a mnohokrát konstatovaného faktu, že haiku je možné naroubovat výlučně na japonskou lingvistickou větev a soustředíme se na (hrubě řečeno) "evropské haiku", pak (naštěstí!) zjišťujeme, že i ono má "právo na život", že i "našimi" ("evropskými") výrazovými prostředky lze dojít ke stejnému "haikovému efektu". Nezpochybnitelným důkazem právě řečeného jsou ty překlady japonských textů, které věrně, tj. obsahově i emočně autenticky zprostředkovávají "základní pocit" originálu. Z toho plyne závěr, že i "my" haiku "rozumíme", že i v našem - řekněme kulturním prostředí - může tento typ poezie nejen zapustit kořeny, ale i vydat mnohé plody.
Jestliže se podíváme na "haikové" webové portály, brzy si všimneme jedné základní tendence ve věci rozboru a kritiky zveřejňovaných básní: "Toto není haiku!" - tuto větu tam můžeme číst prakticky neustále. Dlužno ovšem dodat, že samotní tito kritici nedovedou říct co haiku je, přičemž toto konstatování není myšleno nijak škodolibě ani ironicky. O haiku totiž skutečně můžeme mnohem snadněji říct, co (čím) není než co (čím) je. Jak už ale bylo řečeno výše, přece jen "aspoň něco" říct můžeme, zajisté ovšem pouze v hrubých obrysech a víceméně náznakově.
Po formální stránce popsat haiku je samozřejmě snadné, jde o 3 verše o 17 slabikách, rozdělených v poměru 5 - 7 - 5. Do této básnické miniatury se pak "má vlézt" zachycení jedinečnosti okamžiku (myšlenky), inspirované přírodním motivem za použití co "nejrafinovanějšího" výraziva. Tolik tedy stručná a "technická" definice. Ano - tento napohled "mystický" popis podstaty haiku je ve srovnání s jinými opravdu spíše technický a konstruktivistický. Jiné definice haiku totiž mluví o "slovy vysloveném nevyslovitelnu", "slovy neuchopitelném, vždy jen naznačeném mystériu okamžiku" apod.
Pokusme se přejít od "teorie" k "praxi" a na známém příkladu "demonstrovat" podstatu haiku. Jde o slavnou báseň Žába, jejímž autorem je zakladatel haiku Bašó.
Předně je třeba zmínit kontext jejího vzniku. Bašó tehdy žil po několik měsíců v odlehlé chatě. Jednou zaslechl, jak do skrytého, zarostlého rybníčka skočila žába. To byl "spouštěč" následujícího haiku:
Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda.
Základní myšlenka spočívá v mimořádně jemném zachycení existence "věci", resp. jejího "stáří" - pradávný rybník, tj velmi starý. Ona "prastarost" se zde vyjadřuje použitím přirovnání "je tak starý, že jen když...". Dalo by se pochopitelně použít i jiné přirovnání, navíc toto konkrétní může vyznít i zcela banálně, např.: Je (rybník) tak starý, že jen když si člověk proklestí cestu, může k němu přijít. Ovšem v básni je rybník starý tak, že jen když do něj skočí žába, ozve se zvuk. Právě tento paradox (zvuk by se ozval vždycky, stáří rybníku je zde irelevantní), pomocí něhož je stáří rybníku vyjádřeno, je tím, co básni dává tu jedinečnou krásu a nadčasovou hodnotu. V širším kontextu je zde pak možno vzdáleně, "za" či "nad" básní zaslechnout ozvěnu věčnosti, mimočasovosti, metafyzična... Všimněme si ještě, že žába by se dala nahradit i něčím jiným (kamínek) a efekt by byl stejný. Starý rybník, resp. stáří rybníka je tak evidentně ústředním motivem básně.
Chvíli ještě zůstaňme, neboť právě na tomto příkladu, resp. na různých překladech se dá poukázat na ještě jednu důležitou zásadu haiku. Tou je jakási "zlatá střední cesta" mezi pouhým informováním, konstatováním faktu a přehnaným zjednodušením, kdy již není možné pochopit ideu. Právě "Žába" byla mnohdy zjednodušována natolik, že "z ní nic nezbylo":
Prastarý rybník,
žába do něj skočí -
žbluňk!
TA STARÁ TŮŇKA!
Co chvíli pod žabičkou
do ticha žbluňká!
Starý rybník! Žabička vskočila zvuk vody
2024 ©