VÁŽENÍ ČTENÁŘI, MÁTE PŘÁTELE?

Hloupá otázka, že... Ale položím ji znovu a pokuste se trochu zapřemýšlet - máte přátele? Či možná lépe vyjádřeno - jsou ti, které považujete za své přátele, opravdu vašimi přáteli?
„V nouzi poradí ti každý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel.“ To napsal, tuším, Karel Havlíček Borovský. „Člověk nemá přátele - jeho úspěch je má“. Takto se na přátelství díval Napoleon Bonaparte. A jedno japonské přísloví říká: „Když kvetou višně, přicházejí přátelé a obdivují je. Opravdovým přítelem je ale ten, kdo přijde i tehdy, když višně odkvetly.“
Přátelství... Málokteré slovo je asi dnes tak zprofanované. Každý má svých „deset tisíc přátel“ (jak zpívá v jedné odrhovačce Daniel Janda), v reklamě na Gambrinus zase právě toto pivo „dělá přátele“...
Já přátele nemám. Tedy - mám přítele jednoho. Je to málo nebo mnoho? Těžko říct, ale na jeho přátelství se mohu vždy spolehnout. Jsem přesvědčen, že kdybych mu např. dnes večer zavolal s tím, že zítra ráno odlétám na Špicberky, protože se chci pokusit zdolat Severní pól a přál bych si, aby mě při tom doprovázel, jeho nejpravděpodobnější reakcí bude to, že se na chvíli zamyslí a pak se zeptá: „A jak to vypadá se psím spřežením? Mám zavolat do Kingsbay a domluvit to? Tak jo - já tam hned zavolám a pak jdu balit, abych to stihl. Čau na letišti!“
Máte i vy podobné přátele? Tedy - aspoň jednoho?