Letní vedra posledních dnů se stala novinářským hitem a příčinou všeobecného mediálního strašení, spočívajícího v nejrůznějších varováních, co by se mohlo stát, kdyby lidé pobývali dlouho na slunci, kdyby málo pili nebo skákali uhřátí do vody. Nezačalo to ovšem letos - těch skoro nenávistných výpadů vůči teplému počasí spojených s neustálým zdůrazňováním toho, že tam a tam padl teplotní rekord, starý 128 roků, jsme svědky již několik posledních let. Nevím, co je tak hrůzostrašného na tom, že v létě hřeje slunce - v zimě zase mrzne a na podzim prší. A pokud si vzpomínám - kam mně paměť sahá, v létě bylo vždycky pár dnů, kdy se teplota vyšplhala někam k pětatřiceti stupňům, aby se vzápětí umoudřila a klesla ke standardní letní třicítce.
Toto antiletní či antiteplotní mediální tažení má, jak se zdá, poměrně dobře registrovatelný, negativní dopad na českou populaci. Kolik jen je možno si vyslechnout stesků na počasí (rozuměj: na teplé, horké počasí), doprovázených přáním, aby „to“ už skončilo, protože se „to“ už nedá vydržet. Je to zvláštní - v zimě nadáváme na zimu a těšíme se, až skončí a nastane jaro a posléze vytoužené léto. A když ho tady konečně máme, bručíme, že je vedro a chceme, aby se ochladilo nebo alespoň zapršelo a pročistil se vzduch. A když skutečně zaprší, pak buď málo, takže jsme naštvaní nebo naopak zase až příliš, a to nadáváme na průtrže mračen a zvýšenou hladinu potoků a řek, popř. vytopené sklepy.
Jak se říká, není na světě člověk ten, co by se zalíbil lidem všem - že to ale bude platit i o počasí by mě nikdy nenapadlo. Je tomu ale skutečně tak - neexistuje počasí, které by měli všichni bez rozdílu rádi a které by se vyznačovalo nějakou takovou univerzální teplotou, slunečním svitem, východem a západem slunce či tlakem přepočítaným na hladinu moře. Vždycky tu máme šťouraly, kteří i na tom nejkrásnějším letním nebo zimním dnu najdou něco negativního, na co nadávají a čemu připisují vinu za vše možné - za svůj vysoký (popř. nízký) tlak, únavu, bolení kloubů, nechutenství atd. A když toto strašné počasí konečně odezní a přijde nějaké jiné, nacházejí i na něm tatáž či podobná negativa a těší se, až pomine a konečně bude dobře. Vtip je ovšem v tom, že dobře (v meteorologickém smyslu slova) nebude nikdy, protože ono vysněné „ideální počasí“ zkrátka neexistuje. A pokud se někdy k takovémuto ideálu přiblíží, pokazí to vítr, který moc fouká nebo komáři, co hodně štípají.
Jediné řešení tohoto problému vidím v tom, abychom v každém počasí a v každém ročním období byli spokojeni s tím, co nám příroda zrovna nadělí. Kdyby byl jeden den jako druhý, asi by se nám to brzy přejedlo. A tak buďme vděčni za krásné letní dny (i když občas padne teplotní rekord) i za mrazivé dny zimní (také s občasnými teplotními rekordy, tentokrát mínusovými). Netěšme se v zimě na léto, ale užívejme si zimy. A v létě nenadávejme na vedro, spíše si vzpomeňme na zimní mrazy a buďme rádi, že si můžeme nahřát kosti a vytáhnout z těla revma.
Jo - a ještě ty hrůzostrašné zprávy v rádiu a televizi. Prostě, nevšímejme si jich. Jsme přece rozumní lidé a jistě nás tedy nenapadne skákat do studené vody, když jsme uhřátí. To dávno víme už od svých rodičů a z četby Rychlých šípů a televize nám to nemusí pořád dokola připomínat. A nějaký ten teplotní rekord nás také nerozhází, nejsme přece z cukru, ze soli... jak jen to bylo v tom slabikáři... aha - jen ty v dešti povolí.
Takže přeji hezké léto a hezkou dovolenou s hezkým počasím. Ať už je jakékoli!
2024 ©