BUĎME NETOLERANTNÍ!

Tolerance je dnes jaksi samozřejmě a neoddiskutovatelně považována za cosi veskrze pozitivního, co by mělo být vlastní každému slušnému člověku. Naopak říct o někom, že je netolerantní je skoro nadávka, "netolerantní člověk" je prostě zamračený morous, trpící náboženskými nebo jinými předsudky, mající sklon pozorovat ostatní a s moralistně zdviženým ukazováčkem tepat jejich chyby a nedostatky.
Definovat netoleranci tedy lze celkem snadno, mnohem obtížnější je to však u jejího opaku, tedy té vychvalované, společensky tolik upřednostňované a málem povinné "tolerance". Pokusím se o malý příklad:
Můj syn zahraje ve dvou partiích po sobě tutéž chybu v 10. tahu ortodoxního dámského gambitu. Já jako jeho trenér mám nyní dvě možnosti - buď být "tolerantní" a říci mu asi toto: "Hraješ ty šachy fakt skvěle, nelze ti vůbec nic vytknout, no a to, že občas uděláš nějakou tu chybu, to se přece může stát každému..." Ovšem, je takováto "tolerance" z mé strany něčím správným a pozitivním? Neměl bych mu raději hezky od plic a "netolerantně" říci něco o tom, že dvakrát se spálit o kamna může jen hlupák, že jestli to chce v šachu někam dotáhnout, tak ať si vezme tamhle v knihovně Suetina nebo Tajmanova a už se konečně tu ortodoxní obranu naučí hrát?
Už slyším námitky: "To je pěkně blbý příklad, takhle se to chápat nedá, vychovávat své děti nebo je něčemu učit předpokládá nějaký řád nebo systém, takže rodič, plísnící své dítě za nějakou lumpárnu samozřejmě není netolerantní. Netolerantně se můžeme chovat pouze k cizím lidem."
Zkusím tedy jiný příklad: Mému kamarádovi Vaškovi se v padasáti letech "zapálí lýtka", chytne "druhou mízu", opustí svou ženu a tři děti a odstěhuje se k mladé milence. Já mám teď zase dvě možnosti. Mohu si říct, že je to jeho věc, do které se mu plést nechci a nebudu, zkrátka dělat jakéhosi mrtvého brouka a tvářit se, že je všechno v pořádku - jinými slovy, být tolerantní. Ovšem, není takováto "tolerance" spíše zbabělostí? Není to něco na způsob "co tě nepálí, nehas"? No, a tou druhou možností je dodat si odvahy a zkusit mu nanejvýš netolerantně promluvit do duše: "Ty, Vašku, neblbni, přece neuděláš takovou volovinu a nezničíš si manželství jenom proto, že si chceš dokázat, jaký jsi ještě borec..."
Samozřejmě, Vašek mě nejspíš pošle někam, vynadá mi do blbců a závistivců a já ztratím kamaráda. Není tedy přece jen lepší "tolerantně" mlčet? Co ale, když za mnou Vašek po roce přijde a náš rozhovor bude probíhat nějak takhle:
"Ty, Honzo, ty jsi ten... křesťan, že..."
"No..."
"A ty své ženě asi nezahýbáš, co?"
"No, to ne..."
"A proč jsi mně, ty vole, pořádně nevynadal, když jsem tenkrát před rokem tak blbnul?!"
"No... víš, já jsem ti do toho nechtěl mluvit a..."
"Nechtěl mluvit, jo? Jarka mně teď dala kopačky, manželství mám zničený, jsem úplně vyřízenej a ty mně ještě k tomu ke všemu řekneš, že jsi mně do toho nechtěl mluvit. A to si jako říkáš kamarád, jo?!"
"No... víš Vašku, ty by sis ale stejně asi nedal říct... Byl jsi tak zaláskovaný, že..."
"Tak jsi mně měl dát pár facek jako chlap chlapovi, třeba by se mně v té pitomé palici rozsvítilo!"
No, a Vašek se naštve a já ztratím kamaráda i v tomto případě. A navíc se budu tlouct do hlavy a vyčítat si, proč jsem raději před tím rokem nebyl netolerantní...
Tak jak je to vlastně s tou tolerancí? Není to ve skutečnosti slovo, omlouvající naši lenost, neschopnost, hloupost, pohodlnost a já nevím, co ještě? Není lepší říkat raději vždy to, co si myslíme, i s tím rizikem, že nám občas někdo vynadá do netolerantních idiotů?