Ze své divadelní hry POSTLIDÉ uvádím na ukázku první čtyři dějství:
PRVNÍ SCÉNA – OBÝVACÍ POKOJ
(ŽENA SEDÍ NA GAUČI A ČTE BLESK. VEJDE MUŽ. ŽENA ODKLÁDÁ NOVINY.)
Muž: „Ahoj, tak co?“
Žena: „Ahoj. Já jsem ti nerozuměla...“
M: „Ptal jsem se - tak co?“
Ž: „Ne, my si nerozumíme. Já jsem rozuměla, co říkáš, ale nepochopila jsem, co tím chceš říct.“
M: „Teď ale nerozumím zase já tobě.“
Ž: „Jak to?“
M: „Nevím.“
Ž: „Není to divný?“
M: „A co?“
Ž: „No, že si my dva nerozumíme... po tolika letech...“
M: „Tobě to připadá divný?“
Ž: „Tobě ne?“
M: „Já jsem se ptal první!“
Ž: „A co tím chceš říct?“
M: „To je snad jasný, ne?!“
Ž: „Aha, že mám jako odpovědět první, jo?“
M: „Jo.“
Ž: „No, mně to fakt připadá trochu divný... po tolika letech...“
M: „Co s tím mají společnýho léta?“
Ž: „Já myslela... po tolika letech společnýho života.“
M: „Co s tím má společný společný život?“
Ž: „Já jsem se asi blbě vyžvejkla – prostě, že už nějaký ty léta žijeme spolu a...“
M: „Zimy nepočítáš?“
Ž: „Ne.“
M: „Aha, tak teď ti začínám konečně rozumět. A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
Ž: „Jak to myslíš?“
M: „Těžko říct... Prostě - jak si mají rozumět třeba Putin s Obamou, když si nerozumíme my dva?“
Ž: „Ale oni nejsou manželé.“
M: „Právě proto. Chápeš - jak si mají rozumět dva úplně cizí lidé, když si nerozumí manželé.“
Ž: „Myslíš nás dva?“
M: „Myslím nás oba.“
Ž: „Oba dva?“
M: „Jo.“
Ž: „A my si nerozumíme?“
M: „Samozřejmě, že si svým způsobem rozumíme, po tolika letech si přece lidé musí aspoň trochu rozumět, ne?“
Ž: „Proč by museli?“
M: „Já jsem se špatně vyjádřil. Nemyslel jsem to tak, že by si museli rozumět, ale že by si, po tolika letech, rozumět měli.“
Ž: „Jara nepočítáš?“
M: „Ne, jenom podzimy.“
Ž: „Nějak se do toho začínáš zamotávat!“
M: „Máš pravdu.“
Ž: „A to říkáš jen tak? Přece musíš mít nějaký konkrétní důvod, proč se do toho tak zamotáváš – a ten důvod já neznám!“
M: „A ty myslíš, že já jo?“
Ž: „Jo, to si myslím!“
M: „Tak si to nemysli, protože já žádný důvod nemám.“
Ž: „Takže ty jako říkáš něco bezdůvodně?“
M: „V tomto případě asi ano.“
Ž: „Ale to je divný!“
M: „Proč? Ty nikdy nic neuděláš bezdůvodně?“
Ž: „Jak to myslíš?“
M: „No, třeba někde něco řekneš, myslím... jako plácneš a... ani nevíš proč. A když o tom později přemýšlíš, říkáš si: Proč jsem to řekla, já kráva pitomá...“
Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
M: „Tak vidíš!“
Ž: „Skutečně... zrovna včera jsem v práci tak blbě plácla, že... no, nic.“
M: „Proč mně to neřekneš?“
Ž: „Já ani nevím.“
M: „Jak to?“
Ž: „To taky nevím.“
M: „A tobě to nepřipadá divný?“
Ž: „A co?“
M: „No, že mně to nechceš říct a že ani nevíš, proč to nechceš říct!“
Ž: „Jo, je to divný... po tolika zimách, že...“
M: „No.“
Ž: „Zase jsme se do toho zamotali.“
M: „Měli bychom se vrátit na začátek.“
Ž: „Našeho manželství?“
M: „Ne, tohoto rozhovoru.“
Ž: „Takže... rekonstrukce?“
M: „Jo.“
MUŽ VYCHÁZÍ VEN, PO CHVÍLI SE VRACÍ A ŘÍKÁ:
M: „Jak se mají domluvit Obama s Putinem, když my dva...“
Ž: „Ne, tak to nebylo.“
MUŽ OPĚT ODCHÁZÍ A PO CHVÍLI SE VRACÍ. NEŘÍKÁ NIC.
Ž: „Nic?“
M: „Nic.“
Ž: „Máš poslední pokus.“
M: „Co když to zase nevyjde?“
Ž: „Tak rozvod. Ale zkus to ještě. Řekni prostě, co tě napadne a třeba se trefíš.“
MUŽ ODCHÁZÍ, PO CHVÍLI SE VRACÍ A VYKŘIKNE:
M: „Jak jsi dopadla ráno u zubaře?“
Ž: „Výborně, to je ono!“
M: „No... a pak jsme se bavili o tom, že si nerozumíme a tak...“
Ž: „Teď už rozumím úplně všemu.“
M: „A jak jsi tedy ráno dopadla?“
Ž: „To je teď vedlejší. Spíš bych se tě chtěla na něco zeptat.“
M: „No?“
Ž: „Může se pacientka zamilovat do svého zubaře?“
M: „Proč by nemohla, vždyť... Ty ses do něho zamilovala?“
Ž: „Šíleně!“
M: „Blahopřeji ti.“
Ž: „Díky.“
M: „A co my dva... rozvod?“
Ž: „Nechci nic uspěchat. Vždyť ani nevím, jestli je zamilovaný i on.“
M: „Jasně, rozumím ti. Kdyby ses se mnou rozvedla a pak zjistila, že ten zubař... neměla bys ani mě, ani zubaře.“
Ž: „Právě.“
M: „To je hrozná situace. Nedovedeš si představit, jak s tebou cítím. To vnitřní drama, co teď prožíváš... to musí být něco strašného.“
Ž: „Vystihl jsi to úplně přesně.“
M: „Díky.“
Ž: „Co mi radíš?“
M: „Měla bys jít za tím zubařem a nějak nenápadně zjistit, jestli tě miluje.“
Ž: „Ale já jsem k němu objednaná až za dva měsíce?“
M: „V takovém akutním případě musí jít všechny formality stranou!“
Ž: „A to tam mám jako přijít a říct, že jsem se do něho zamilovala a zeptat se, jestli i on se...“
M: „Řekl jsem nenápadně!“
Ž: „Jo ták! A víš, že máš svým způsobem pravdu? Už tomu začínám rozumět. Zkrátka si ho tak nějak proklepnout, podívat se mu na zoubek a pak...“
M: „Správně – a pak mu to vyslepičit!“
Ž: „Vykdákat!“
M: „Vmést mu to do ksichtu!“
Ž: „Vyřvat se tam ze svých citů!“
M: „Vyzvracet mu v ordinaci všechno, co máš v sobě!“
Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu? Tak mně drž palce!“
2024 ©