Rusové nesmějí na Olympiádu, protože dopují. Tedy – zřejmě ne všichni, ale ve sportu se začíná uplatňovat pravidlo kolektivní viny, a to je určitě dobře. Brzy snad přijdou na řadu i USA a Čína.
K fantastickým výkonům si nedovolenými prostředky podle všech indicií pomáhají sportovci na celém světě. Bohužel se neví, kteří to jsou a aby se oddělilo zrno od plev, máme tady dopingové kontroly, které toho ovšem mnoho neodhalí. Vždyť i ten Armstrong byl tzv. čistý a dokonce se soudil s těmi, kdo o tom pochybovali. Pak ho ale jednoho dne začalo tížit svědomí a přiznal se, že na Tour de France v tom jel taky. Tedy v dopování.
Co když je to tak, že za všechno můžou stupně vítězů? Vždyť sportovci sportují – a dopují – právě proto, aby se na ně dostali. Všichni to známe – stadión ztichne, hraje se hymna, na stožáru stoupá vzhůru vlajka s hvězdami a pruhy nebo s hvězdami bez pruhů, hvězda (myslím teď tu sportovní) si položí pravou ruku na srdce, popláče si, přitom je fotografována, obdivována a oslavována... No nedopujte!
Zkrátka mě napadlo, zda by nebylo lepší předávat ty medaile někde v soukromí, bez těch vlajek, hymen a tyátru kolem. Potom by ty stupně vítězů už tolik nelákaly – žádné by ani nebyly – a možná by se tím doping když ne úplně odstranil, tak alespoň zredukoval. Koho by ještě lákalo roky dřít, ničit si tělo chemikáliemi, dávat pořád bacha, aby mě při tom někdo nechytil – no a potom sice vyhrát Olympiádu, Tour de France, mistrovství Evropy nebo celé planety, ale medaili dostat někde ve sklepě či v odstaveném vagóně?
Olympijské hry mě vždycky fascinovaly, dívat se na skvělé výkony sporovců – hlavně těch našich – byl opravdu zážitek. Viděl jsem vítězný hod diskem Ludvíka Daňka v Mnichově 1972, činku nad hlavou Oty Zaremby v Moskvě 1980, fandil jsem Helence Fibingerové, Jarmile Kratochvílové i Remigiu Machurovi. Obdivoval jsem i sportovce z jiných zemí, kteří to těm ostatním nandávali na celé čáře – taková Kornélia Enderová z NDR, Američan Carl Louis nebo italský sprinter Pietro Mennea., to byla esa! Málem bych zapomněl na legendárního Marka Spitze se sedmi zlatými medailemi z jediné olympiády...
Nevím, jestli bohužel či bohudík, ale už jsem s tím skončil. Olympijské hry v Riu již sledovat nebudu, protože vědomí, že třeba právě tento běžecký fenomén nebo tato vynikající plavkyně, kteří na mě hledí z „bedny“ z „bedny“, totiž z obrazovky ze stupňů vítězů, nejsou nadrogovaní, nadopovaní, zfetovaní a nevím, co ještě. Cítil bych se podveden, kdybych se za pár měsíců či let dozvěděl, že můj oblíbenec musel tu medaili vrátit.
Vždyť i ta mnou tolik obdivovaná Kornélia Enderová po létech přiznala, že dopovala již od svých třinácti let...