ZÁVIDÍM RAKUŠANŮM JEJICH ÚSTAVNÍ SOUD!

Dvě radostné zprávy během několika dnů! Po – z mého pohledu – úspěšném Brexitu dnes rakouský Ústavní soud rozhodl o neplatnosti prezidentských voleb, resp. o jejich opakování!
Jistě, jinak to ani dopadnout nemohlo, protože indicie, poukazující na masivní podvody při sčítání tzv. korespondenčních hlasů, byly víc než jednoznačné. Přesto však lze jen stěží předpokládat, že např. náš Ústavní soud by v obdobné situaci rozhodl stejně jako ten rakouský. Vzpomeňme na Lisabonskou smlouvu a její evidentní neslučitelnost s právním řádem České republiky a následný výrok poslušných ústavních soudců, že je všechno v pořádku. V dnešní Evropě, resp. Evropské unii, kde všudypřítomná politická korektnost velí plavat s proudem, je prakticky k jakémukoliv nestandardnímu rozhodnutí nutná občanská odvaha. Chci tudíž říct, že Rakušanům jejich Verfassungsgericht docela závidím.
Byla to tuším Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti, která se svého času na svém blogu rozhorlovala nad tím, že si někdo dovoluje zpochybňovat výsledek rakouských prezidentských voleb. Psala něco v tom smyslu, že v demokratickém státě přece k žádným volebním podvodům docházet nemůže. No, nevím, co říká nyní.
Nečekaná zpráva z Rakouska zcela zaskočila naše politiky, jimž trvalo několik hodin, než se sjednotili na oficiálním stanovisku, které je nyní předkládáno veřejnosti jako to jediné správné. Takže – v rakouských prezidentských volbách nešlo o podvod, ale pouze o procedurální pochybení, o marginální nesrovnalosti, popř. (cituji jakéhosi chytrolína z Lidových novin) o „šlendrián“.
K tomu, aby byl Norbert Hofer okraden o volební vítězství, bylo zajisté zapotřebí mimořádné mobilizace a především koordinované akce rakouských „sluníčkářů“, kteří neváhali v noci před sčítáním korespondenčních hlasů tyto zfalšovat a otočit tak konečný výsledek ve prospěch prouprchlického levicového extrémisty. Věřím, že po dnešním výnosu soudu k podobnému počínání již odvahu (a hlavně drzost) nenajdou.
Rakouská zkušenost by pro nás měla být především varováním. Takřka denně se v novinách či televizi setkáváme s tzv. aktuálními preferencemi politických stran, přičemž je nám do omrzení sugerováno, že se vlastně nic podstatného nemění, že jsou to pořád tytéž strany, které budou lidé volit, že Sobotka, Babiš a Dienstbier jsou nejpopulárnějšími politiky a že Okamura má stále jen ta svá 4% a do Parlamentu se nedostane... Co tím asi mainstreamová média sledují?