Jakou budoucnost si zvolíme?
Necelé dva týdny před volbami se čím dál zřetelněji ukazuje, kdo je kdo. Asi nejvíc se odkopali Piráti, jejichž vůdce se v televizní debatě s Tomiem Okamurou hrdě přihlásil k tzv. evropským hodnotám (multikulturalismus, integrace muslimů, co největší přenesení pravomocí národních států do Bruselu) a vůbec vystupoval jako nekompromisní eurohujer a příslušník nejtvrdšího jádra pražské kavárny. Což poněkud překvapuje u člověka, pasujícího se do role předního bojovníka s establishmentem, s nímž je ovšem pevně spojen pupeční šňůrou politické korektnosti a poklonkování před bruselskou vrchností.
Zaorálek dělá, co může, ale preference jeho strany stagnují. Socdemácký volební stratég se inspiroval u Babiše, snaží se chodit mezi lidi a působit na ně rádoby žoviálním dojmem, ale po čtyřletém odtržení od dělnických mas mu na novou strategii patrně nikdo neskočí.
Andrej se spoléhá na svou taktiku „nasomruj se, kam můžeš“ a objíždí akce, kde předpokládá větší srocení davu. Obliba slovenského podnikavce však vykazuje dlouhodobý sestupný trend a ani účast na včerejší Velké pardubické na tom nic nezměnila. Volební preference hnutí ANO (19 %) jsou na historickém minimu a je víc než pravděpodobné, že Andy spláče nad výdělkem a následně označí výsledek voleb za kampaň a účelovku.
U lidovců panuje nefalšované zděšení z toho, že by mohli zůstat před branami Sněmovny, ovšem namísto klidu a rozvahy kolem sebe kopou jako smyslů zbavení. Tato podivná parta malých českých lidiček nedokáže hledat chybu u sebe, ale za vším vidí spiknutí temných sil, kterážto politická paranoia stojí i za trestními oznámeními na Tomia Okamuru za to, že poukázal na hlasování lidovců v Evropském parlamentu. A když si vzpomenu, jak poslanci KDU-ČSL hlasovali vždy tak, jak zavelel Babiš a pak se trapně vymlouvali, že EET sice schválili, ale jen proto, aby ho po nadcházejících volbách zase zrušili, pak opravdu nevím, kdo by těmto lidem ještě mohl věřit.
Komunisté žádnou kampaň nevedou, dobře vědí, že těch svých deset procent od společenské spodiny dostanou i bez nějaké velké agitace. Kalouskova TOP 09 dávno rezignovala na pozitivní program a politické body se snaží podobně jako lidovci nahnat trestními oznámeními na Okamuru, což je počínání nejen ubohé, ale i zbabělé a zbabělce a ubožáky voliči rádi nemají.
ODS stojí za bukem a čeká, co se z toho všeho vyvrbí. Lavírování mezi obhajobou národních zájmů a servilitou k EU a NATO bez sebemenší ochoty vyložit na stůl skutečné karty je však vůči voličům neupřímné a nečestné. Otázkou také je, nakolik se tato „strana kmotrů“ rozešla se svou minulostí – nová tvář na postu předsedy je přece jen změnou spíše kosmetickou.
Velkou módou se těsně před volbami staly útoky proti SPD, resp. jejímu lídrovi. Tomio Okamura je takřka unisono líčen jako extrémista, populista, xenofob, rasista, islamofob a šovinista. Panuje tu jistá přímá úměra – čím více jdou preference SPD nahoru, tím více nadávek na Okamurovu adresu. Funguje to však i opačně, čehož si volební štáby tradičních stran zatím nevšimly – čím víc Okamurovi spílají, tím víc mu stoupají preference. Co kdyby se ale někdo v klidu a bez emocí zamyslel nad tím, proč SPD tak „jede“? Možná by dospěl k jistému překvapujícímu zjištění. Jakému? Tady si posloužím parafrázováním jednoho vtipu:
Babiš: „Pane Přibyle, dávám vám za úkol zjistit, proč má Okamura tak vysoké preference!“
Přibyl: „Co když je příčinou jeho popularity to, že říká pravdu?“
Babiš: „Myslíte, že by opravdu zašel až tak daleko?!“
2024 ©