Pane Hofírku, někteří čeští politici v poslední době hodně mluví o tzv. proruských webech, které prý u nás šíří záměrné dezinformace. Jak se na tento nový trend v politickém slovníku díváte?
Je potřeba si především všimnout toho, kdy se tyto informace o existenci oněch údajných proruských webů z úst českých politiků začaly šířit. A tady vidíme, že k tomu došlo krátce poté, co Rusko vojensky zasáhlo v Sýrii a během několika týdnů fakticky eliminovalo Islámský stát, což se USA nepodařilo za několik let jejich účinkování na syrském bojišti. Tehdy se ukázalo, že ono odepisované Rusko, stojící prý před státním bankrotem a všelidovým povstáním proti Putinovi, je ve skutečnosti ekonomickým gigantem s nejlepší armádou na světě a obyvatelstvem, které stojí za svým prezidentem. Velkolepá vojenská přehlídka na Rudém náměstí k 70. letému výročí konce 2. světové války, kterou měly možnost shlédnout i miliony českých diváků, pak byla tou příslovečnou poslední kapkou, jež přiměla politické elity k razantnímu protiruskému kursu. Neustálá potřeba zdůrazňování nebezpečí tzv. proruských webů do této antiruské rétoriky zapadá a je její nedílnou součástí.
Jde tedy o odvedení pozornosti od faktu, že mainstreamová česká média nepodávají objektivní informace?
Zcela jednoznačně. Toto jednostranné, tendenční zobrazování reality, které vygradovalo během událostí na Ukrajině a příchodu nelegálních migrantů, se bohužel postupem času stalo pro česká média hlavního proudu normou. Lidé si pochopitelně hledají alternativní zdroje zpráv a od oficiálních sdělovacích prostředků se distancují. To představuje pro každou vládu, založenou na demagogii a cenzuře velké nebezpečí, a v případě České republiky to platí dvojnásob. Ve státě, kde absentuje samostatná zahraniční politika a země je fakticky německým protektorátem, znamená přístup občanů k relevantním informacím pro establishment značný problém. Čeští politici jej řeší pomocí restrikcí a omezování svobody slova. To je ale v prostředí, známém svou tradicí čtení mezi řádky a švejkovského humoru činnost předem odsouzená k nezdaru.
Objevují se dokonce teorie, že Rusko proti nám vede jakousi hybridní válku...
Podobné spekulace jsou nejen naprosto scestné, ale evidentně naplňují i skutkovou podstatu trestného činu šíření poplašné zprávy a podněcování k nenávisti vůči občanům jiného státu. Operovat s termíny typu „hybridní válka“ je mimo jakoukoliv pochybnost projevem politické krátkozrakosti a ideologických předsudků, kdy se přání stává otcem myšlenky. Jde vlastně o ono známé komunistické „Čím hůře, tím lépe!“, ostatně ti, kdo tuto protiruskou hysterii šíří, byli kdysi oddanými stoupenci Sovětského svazu a přesvědčenými normalizátory. Dnes jsou z nich ti nejaktivnější eurohujeři a pomahači Bruselu v jeho snaze o likvidaci národních států.
Co si myslíte o aktivitách amerického velvyslance v České republice?
Mám za to, že pan velvyslanec neakceptovatelným způsobem překračuje své kompetence. Pokud by se takto choval např. český velvyslanec V USA, byl by již na žádost americké strany dávno odvolán. Pravomoci, resp. oficiální protokol velvyslance striktně upravují mezinárodní dohody. Zasahování do vnitřních záležitostí hostitelského státu či dokonce ostentativní preferování určitých politických subjektů je s posláním velvyslance neslučitelné. Je přinejmenším podivné, že česká vláda excesy amerického velvyslance toleruje.
Jak se díváte na čerstvou kauzu televize Prima?
Jde o klasický příklad postupného zvyšování politického a v kombinaci se stále silnější ideologickou rétorikou i státně-represivního tlaku na nezávislé, nepohodlné médium. Vůbec se zdá, že všechny ty řeči o proruských webech byly jen mediální přípravou na hlavní a pro režim zcela zásadní střet s TV Prima. Tato stanice totiž nejenže nezachovává oficiální, tedy prouprchlickou a protiruskou linii, ale jde mnohem dál – její redaktoři dokáží analyzovat nejrůznější socio-politická fakta a vyvozovat z nich logické, ideologicky nedeformované závěry. To v České republice nedělá žádná jiná televizní stanice, takže Prima je trnem v oku všem těm, kdo si přejí unifikované, jednostejně smýšlející obyvatelstvo. Sledovanost Primy je pochopitelně enormní, plní de fakto stejnou funkci, jako za minulého režimu např. Svobodná Evropa či Hlas Ameriky. Lidé instinktivně tíhnou k tomu, kdo jim nelže a komu mohou věřit, zvláště pak v době, jakou je ta dnešní, kdy se zdánlivě pokojná situace může během velice krátké doby změnit k nepoznání.
Jaký je váš názor na existenci tzv. nevládních a neziskových organizací?
V tomto směru je Česká republika evropským unikátem a domnívám se, že i v celosvětovém měřítku jen stěží najdeme zemi s takovým obrovským počtem „neziskovek“. Důvod jejich vzniku a masivního finančního dotování za strany státu je zřejmý – mají vytvořit ideologickou protiváhu nezávislých, alternativních médií, především tedy těch internetových. Nabízí se samozřejmě otázka, proč protihráčem novodobého disentu nejsou oficiální média. Důvod je podle mne ten, že tzv. neziskovky si mohou v řadě případů dovolit to, co by u státních médií nevratně poškodilo jejich image. Tuto „černou práci“ tedy vykonávají lidé z různých obskurních lidsko-právních, antifašistických, protixenofobních či jinak se prezentujících organizací, které jsou sice napojeny na stát a jeho peníze, avšak v případě, že ve svých protidemokratických aktivitách zajdou příliš daleko, se od nich stát bez větší újmy pro své renomé může distancovat.
Jací lidé se v těchto organizacích sdružují?
Je to podobné jako všude jinde – jde o psychicky labilní iindividua, neschopná smysluplné práce, o věčné studenty tzv. společenských věd a děti prorežimních potentátů. V USA se jim říká „blázni na okraji“, v Evropě se pro ně ujalo označení „zlatá mládež“. Tito frustrovaní, deklasovaní a citově deprivovaní jedinci mají nutkavou potřebu sdružovat se kolem nějaké abstraktně znějící myšlenky (pomoc uprchlíkům, boj s rasismem, práva stejnopohlavních párů), přičemž většinou je řídí „charismatický“ vůdce. Takže neziskovky jsou ve skutečnosti sektami, kde vládne přísná hierarchie a lpění na dodržování nesmyslných příkazů, hraničících mnohdy se sebepoškozováním. Mám nyní na mysli všechny ty šílence, co se připoutávají ke stromům nebo kolejím, lezou po střechách domů apod. Jak jsem řekl, tito lidé jsou i v západních zemích „normálním“ jevem, ovšem v České republice je jejich počet procentuálně mnohem vyšší než jinde.
2024 ©