Jsem principiálním odpůrcem jakéhokoliv násilného řešení společenských problémů. Takováto „řešení“ jsou totiž nedůstojná člověka jakožto rozumové bytosti a bývají navíc charakteristickým znakem totalitních režimů. A já chci žít v humánní, civilizované společnosti. Logicky jsem tedy i zásadním odpůrcem vyvražďování nevyléčitelně nemocných a starých lidí - a co jiného eutanázie či tzv. „milosrdná smrt“ ve skutečnosti je?!
Zároveň se však obávám, že dříve nebo později u nás eutanázie bude uzákoněna. K tomuto pesimistickému náhledu mě vede zkušenost - ať už se totiž v minulosti navrhl sebenesmyslnější zákon, vždycky byl (po masívní mediální kampani spojené s vymýváním mozků) nakonec schválen a uveden v život (klasickým příkladem zde může být zákon o tzv. registrovaném partnerství osob stejného pohlaví). Bohužel nemám sebemenší důvod předpokládat, že v případě eutanázie tomu bude jinak. Ovšem naděje umírá poslední a proto píšu tyto řádky…
V současné mediální „diskusi“ o eutanázii je používáno osvědčeného postupu, tj. demagogie spojené se zamlčováním nepříjemných faktů. Tato diskuse je plně v režii tzv. „odborníků“ (tj. na uzákonění eutanázie zainteresovaných lékařů), jimž je v médiích poskytován nepoměrně větší prostor než jejich oponentům. Taktika těchto propagátorů „milosrdné smrti“ spočívá ve vyvolávání společenské psychózy a strachu z umírání. Z jejich úst slýcháme stále dokola jedno a to samé: Člověk v terminální fázy nemoci trpí nesnesitelnými bolestmi, které již nelze účinně tlumit (zajímavé - ti, kdo umírají v hospicích, žádnými nesnesitelnými bolestmi netrpí!), k tomu připočtěme nedůstojné umírání v neosobním prostředí nemocnic… A když jsou lidé takto vystrašeni a psychicky zpracováni, nabídne se jim snadné řešení - eutanázie. Tedy nikoli zlepšení péče o umírající, nikoli kvalitní paliativní léčba, nikoli zlidštění nemocničního prostředí a už vůbec ne výstavba hospiců - ale smrt. Vždyť mrtvé už nic nebolí! Roli užitečných idiotů hrají v této tragikomedii novináři, kteří - až na několik málo výjimek - na stránkách novin horují pro legalizaji eutanázie, papouškují otřepané fráze a tvrdí, že lépe je umřít, než mít „zhoršenou kvalitu života“…
Všimněme si dále, s jakou úzkostlivostí jsou obcházeny a bagatelizovány otázky a problémy spojené s eventuálním uvedením eutanázie do praxe. Tak se např. takřka nehovoří o způsobu, jakým se tento „lékařský zákrok“ bude provádět. Občas sice zaslechneme něco o smrtící injekci, ale… jaká injekce to má konkrétně být? Údajně fenolová - pak se ale nedivím, že se zde tak zarytě mlčí, když stejnými injekcemi usmrcovali své oběti nacističtí lékaři v Osvětimi.
Eutanázie je propagována pomocí nejrůznějších vznešeně znějících hesel, z nichž nejpoužívanějším je - jak jinak - „svoboda“. Na to všichni nejlíp slyší - že jsou svobodní a mohou se sami rozhodovat - a tak jsme svědky kampaně, která má za cíl spojit v myslích lidí slovo eutanázie právě se slovem svoboda - vytvořit z nich de facto synonyma (jde o ono známé orwellovské válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla). Člověk se může svobodně rozhodnout ukončit svůj život - copak to nezní hezky? Pro mnohé jistě ano. Vtip je ovšem v tom, že u toho také celá ona svoboda rozhodování končí. Nebo se snad počítá s tím, že si každý žadatel bude moci vybrat, jakou smrtí chce zemřít? Ne, jeho svoboda volby je zde omezena pouze na onu smrtící injekci. Přitom je logické, že kromě rozhodnutí zemřít by měl mít člověk pochopitelně také možnost svobodně si zvolit způsob smrti. Vždyť i k smrti odsouzení zločinci v USA mají právo vybrat si ze tří druhů popravy - elektrické křeslo, plynová komora, smrtící injekce. Neměli by tím spíše mít stejné právo ti, kdo nespáchali žádný zločin, ale pouze je už z nějakého důvodu omrzel život?
Ze statistik vyplývá, že mezi sebevrahy jsou „nejpopulárnějšími“ způsoby smrti oběšení, přeřezání žil a zastřelení. Dá se předpokládat, že při možnosti volby by takto chtěla zemřít i většina žadatelů o eutanázii. Bude jim vyhověno? Mají-li mít lidé skutečnou svobodu, pak se jim vyhovět prostě musí! Proč by člověk neměl mít svobodu volby v tak zásadním „životním“ rozhodnutí? Proč by měl zemřít injekcí, když si přeje být zastřelen? A proč nevyhovět i těm, kdo si budou přát nestandartní (či nadstandartní) smrt? Těm, kdo budou chtít být udušeni polštářem či shozeni z Nuseláku? Splní se i jim jejich poslední přání? Jestliže ne, bude to pro ně jistě velice kruté. Navíc se svého práva volby mohou dovolávat soudní cestou - jak by soud v takovémto případě rozhodl? Bude-li postupovat vskutku objektivně a nestranně, pak musí dát těmto lidem zapravdu a nařídit, aby byli usmrceni způsobem, jaký si zvolili. A jak to bude s placením samotného „výkonu“? Bude jej hradit pojišťovna nebo sám „pacient“? A ptejme se dál - když někdo vyleze na střechu paneláku a hodlá skokem dolů ukončit své tělesné či duševní trápení, přijedou tam okamžitě hasiči s plachtou a rovněž psycholog, který se dotyčného snaží od jeho úmyslu odradit, neboť se předpokládá, že jde o zkratovou reakci zoufalého člověka a nikoli o jeho svobodné rozhodnutí. Bude stejně tak psycholog rozmlouvat žadatelům o eutanazii jejich „svobodné“ rozhodnutí?
Položím ještě tři otázky, na které - jak věřím - nebude pro průměrně inteligentního člověka složité najít odpověď:
1. Eutanázii má provádět lékař, a to vstříknutím smrtící injekce do žíly. Ale - proč zrovna lékař? Vždyť takovýto jednoduchý úkon zvládne každá zdravotní sestra či kdokoli jiný po několikaminutové instruktáži…
2. Eutanázie se má praktikovat u lidí, trpících somatickými (tělesnými) bolestmi. A co duševně nemocní? Není snad psychické utrpení mnohdy větší než tělesné?
3. Podmínky pro provedení eutanázie mají být údajně velice přísné, nebude ji možno nijak zneužít, vše bude pod přísnou kontrolou… Logicky se tedy dá předpokládat, že tyto zákroky nebudou žádným masovým jevem, ale spíše ojedinělými případy. Jak je ale potom možné, že např. v Holandsku takto ročně umírají tisíce lidí?
Zkusme se nyní v duchu přenést do více či méně vzdálené budoucnosti. Dejme tomu, že se píše rok 2022, již pět let je u nás uzákoněna eutanazie a (jak jinak v tržním prostředí) též její propagace… Myslím, že není příliš složité představit si, jaké reklamní slogany a inzeráty na nás budou ze všech stran útočit:
Mistr svého oboru
pomůže Vám do hrobu. (MUDr. Kazimír Smrtka, fenolog)
Rakovina - to je prevít
není lepší zavčas zemřít?
Splním toto Vaše přání
odborně a na počkání! (Agáta Zubatá, eutanazioložka)
Už si o to řekněte!
Stačí říct a… půjdete.
Proč s tím stále otálet
chcete snad žít do sta let?! (Prof. Dr. Adolf Hrobař, seniorolog)
Chcete žít tak dlouho, dokud neumřete? - To taky můžete žít pěkně dlouho! (Bivoj Kat, řezník)
Vraťme se ale raději do přítomnosti a na závěr si položme otázku, proč se vlastně dnes eutanázie tolik propaguje. Odpověď není nikterak složitá - stačí si všimnout, kteří lidé za tím vším stojí a jaké zájmy sledují. Tato mediálně preferovaná lobby obchodníků se smrtí se rekrutuje z řad mladých, morálně „nezatížených“ lékařů, kteří své povolání nechápou jako poslání a službu trpícím, ale jen a pouze jako byznys, jako skvělou příležitost ke snadnému a rychlému zbohatnutí, jež moderní medicína nabízí těm, kdo v tom umí chodit. Není žádným tajemstvím, že jedním z nejlukrativnějších oborů současné medicíny je transplantace orgánů. A žádným tajemstvím není ani to, že u těchto orgánů poptávka výrazně převyšuje nad nabídkou, že játra, plíce, srdce, ledviny, kůže, oči… jsou žádanými (a tedy i dobře placenými) obchodními artikly. Dál už snad není třeba pokračovat. Řeknu pouze tolik, že obchod s lidskými orgány (dnes stále ještě považovaný za nelegální či pololegální) by se po uzákonění eutanázie stal prakticky nekontrolovatelným a že moc nad životem a smrtí jednoho každého z nás by přešla do rukou amorálních individuí, která (navzdory bílým plášťům a titulům) by na nás hleděla toliko optikou možného finančního profitu z naší „dobrovolné“ smrti.
2024 ©