„KŘESŤANŠTÍ UPRCHLÍCI“ V NĚMECKÉM RÁJI aneb ŽÁDNÍ KŘESŤANÉ TO NEBYLI

Podivná anabáze skupiny iráckých „křesťanů“ skončila (zatím) v Německu, a i když je mediálně přetřásána z mnoha stran a úhlů pohledu, jedna věc mi tam stále chybí. Je jí – stručně řečeno – odpověď na otázku, zda tito lidé jsou opravdu křesťané, za které se vydávají. Moje odpověď je záporná, což se pokusím ve stručnosti vysvětlit.
Základním postojem křesťana k životu na tomto světě je vědomí, že jde pouze o dočasný pobyt, neboť pravou vlast má v nebi. V praxi to znamená zhruba tolik, že se zde křesťan takříkajíc nezabydluje, že usiluje o něco úplně jiného než o hromadění pozemských věcí, výhod a privilegií. A pokud ho v tomto ohledu postihne nějaké neštěstí (např. válkou zničený dům), nevnímá to jako tragédii a katastrofu, ale jako něco pro jeho život vcelku nepodstatného – v knize Job se např. píše „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jméno Boží pochváleno“.
Jaké je životní krédo oné skupiny povedených iráckých „křesťanů“, kterým nebylo dobré to, co u nás dostali, není těžké uhodnout. Všechny jejich myšlenky se totiž po příjezdu k nám točily kolem ubytování, které musí být komfortní, vzpomínali, jak se jim v Iráku dobře žilo (tedy jaký měli krásný dům a kolik peněz vydělávali), vyprávěli, že o jejich příbuzné v USA a Švédsku je mnohem lépe postaráno než o ně v České republice apod.
Jak jsem psal výše, lidé, kteří takto uvažují a jejichž život je primárně charakterizován starostí o dobré bydlo a nadstandardní materiální zabezpečení, už z principu nemohou být křesťany. Podle toho, jak se tito „křesťanští uprchlíci“ zachovali, je zcela jasné, že v žádném případě nešlo o uprchlíky a už vůbec ne křesťanské. Byli to – lidově řečeno – vyčůránci, snažící se využít nabízející se možnosti, jak se snadno dostat do Evropy a pak prásknout do bot (tedy zdrhnout do vysněného německého ráje).
Když navíc uvážíme, jakou medvědí službu tímto svým jednáním prokázali svým krajanům, na které se nyní bude logicky pohlížet jako na vyžírky a prospěcháře, zatímco může jít o skutečné křesťanské uprchlíky, pak je evidentní, že omlouvání jejich činu stresem, steskem po domově či ovlivňováním ze strany blíže nespecifikovaných osob, je jen trapnou výmluvou.
Možná by nebylo od věci, kdyby lidé z Generace 21, kteří tyto „křesťanské uprchlíky“ vybírali, veřejnosti sdělili, podle jakých kritérií jejich víru zkoumali a co je přesvědčilo, že právě oni jsou těmi nejvíce ohroženými a tudíž zasluhujícími si pomoc. Nechat se takhle napálit nesvědčí zrovna o odpovědném výběru. Navíc – hodnotit a posuzovat něčí křesťanskou víru by snad měli ti, kdo jsou sami křesťany, což není případ lidí z Generace 21, kteří jsou luteránskými protestanty.