Kdo se zastane dětí, vydávaných do rukou sexuálních deviantů?
Největší tragédií dnešní doby je mimořádně „úspěšné“ pronikání homosexualistické ideologie do duchovního klimatu společnosti, s čímž jde ruku v ruce i stále se rozšiřující institucionální ukotvení tzv. „práv osob s homosexuální orientací“. Když v roce 1983 vyřadila Americká psychiatrická společnost homosexualitu ze seznamu duševních chorob, nebylo to, jak známo, z důvodu nových terapeutických poznatků, ale dlouholetého nátlaku agresivních homoaktivistů. Pomocí postupných kroků a štědrých finančních darů z „vyspělého Západu“ se pak této lobby i u nás podařilo prosadit zákon o „registrovaném partnerství“ a dnes jsme dokonce v situaci, kdy se vážně uvažuje i o „adopci“ dětí homosexuálními „páry“.
I když má většina lidí přes masívní dezinformační kampaň sdělovacích prostředků v této otázce jasno a na homosexualitu se dívá zdravým selským rozumem jako na deviaci, málokdo si troufne prezentovat své názory veřejně. Každý, kdo se k tomu odhodlá, se totiž okamžitě stává objektem zuřivých mediálních štvanic, a pokud je např. politikem, je dehonestován napříč „politickým spektrem“ včetně své vlastní strany a následně „demokraticky“ popraven. Z poslední doby vzpomeňme kupříkladu na poslankyni ČSSD Nygrýnovou, která byla „odejita“ jen proto, že měla jiný než „většinový“ názor právě na homoadopce.
Tristní je bohužel i situace v „křesťanské“ KDU-ČSL. Tato strana již dávno rezignovala na propagaci křesťanských ideí ve společnosti a svou fakticky zbytečnou existenci ospravedlňuje údajnou „obranou tradičních hodnot“. V praxi to ale vypadá tak, že poslušně plave s multikulturním proudem a pokud se proti něčemu výjimečně vymezí, pak tak činí způsobem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ – jinak řečeno, aby uchlácholili kostelové voliče na Moravě, kteří jim v dobré (byť klamné) víře dávají ve volbách hlas a současně zůstali věrní „prozápadnímu“ směřování. Když tedy nastane kolize mezi glorifikovanými „evropskými hodnotami“ a křesťanskými zásadami, správný lidovec (jako třeba pan Tomáš Zdechovský) si hned ví rady!
Ve svém nedávném blogovém článku – https://zdechovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=639746 – se např. domnívá, že by neměl být přijímán zákon o adopcích dětí homosexuálními páry. Kdo by si však myslel, že tento svůj postoj bude obhajovat pomocí křesťanských argumentů či dokonce citátů z Písma, hluboce se zklame. Zdechovský mluví výlučně o tom, že dětí vhodných k adopci je málo, že se na všechny žadatele zdaleka nedostává a homosexuálové ani o adopce nemají zájem! Tak nevím – kdyby bylo dětí dost a gayové zájem měli, pak by už podle Zdechovského nestálo homoadopcím nic v cestě?
Jak by podle mne měla vypadat argumentace zásadového křesťanského politika? Měl by především upozornit na to, že pokud dva muži uzavřou „registrované partnerství“, je jasné, že jsou praktikujícími homosexuály. Homosexuální jednání Církev vždy považovala za velkou mravní spoušť a za vnitřně nezřízené skutky, které v žádném případě nemohou být schvalovány (Katechismus katolické Církve). Do této mravní spouště mají být přiváděny děti?!
Zajisté víme, že Zákon je dobrý, jestliže ho někdo náležitě užívá, a přitom si je dobře vědom, že nebyl ustanoven pro spravedlivého, ale pro vzpurníky a buřiče, bezbožníky a hříšníky, svatokrádežníky a znesvěcovatele, otcovrahy a matkovrahy, vražedníky, smilníky, homosexuály, obchodníky s lidmi, lháře, křivopřísežníky a pro vše, co se příčí zdravému učení – tolik sv. apoštol Pavel. Co asi vyroste z dětí, které jsou „svěřeny do péče“ lidem z tohoto seznamu?!
Člověk samozřejmě nemusí být křesťan, aby věděl, že dát dítě homosexuálům je nejhorší zločin, jaký si lze představit, horší než vražda, protože tady se jedná o usmrcení nevinné dětské duše. Už přirozený hlas svědomí každému normálnímu člověku říká, že na tyto věci je hrůza už pomyslet. A Tomáš Zdechovský? „Diskuse o adopcích dětí homosexuály by tak měla být především věcná, slušná a oboustranně vedená bez emocí.“
Dá se o sexuálním zneužívání dětí mluvit věcně, slušně a bez emocí?!
2024 ©