HOMOSEXUÁLOVÉ POTŘEBUJÍ POMOC

Homosexualita… Asi těžko bychom našli jiné téma, v němž se oficiální, politicko-korektní a „vědecký“ postoj tolik liší od postojů a názorů obyčejných, zdravým selským rozumem se řídících lidí. Znáte třeba nějakého novináře, který by měl na homosexualitu jiný než oficiálně-povinný názor? Lze se ve sdělovacích prostředcích, různých „odborných“ příručkách či výpotcích nejrůznějších tzv. „sexuologů“ setkat s něčím jiným než s dokola omílaným a do omrzení papouškovaným tvrzením, že homosexualita není duševní porucha, ale normální varianta sexuálního chování, že každý, kdo toto popírá, je „homofob“ a že homofobie je vlastně trestným činem, protože vyvolává nenávist k „jinak sexuálně orientovaným osobám“?
Nedávno jsem na Radiožurnálu poslouchal pořad s názvem „Dobrá bohyně“ (nebo tak nějak), který byl prezentován jako „stoprocentní pořad pro čtyřprocentní menšinu“. I když jsem zvyklý na ledacos, přesto mne velmi překvapila míra netolerantnosti, ba nenávisti vůči těm, kdo mají na homosexualitu jiný než „správný“ pohled. Demagogie, naprostá neznalost problematiky nahrazovaná ideologicko-politickými hesly, neustálé odvolávání se na jakési „nejnovější vědecké poznatky“ bez jakéhokoli racionálního uchopení tématu – to vše bylo základní osou celého vysílání, jež na mne působilo spíše jako politická masáž „nevzdělaného“ národa…
Nyní trochu odbočím a všimnu si toho, jak jsou názory různých učenců překrucovány, jak jsou z jejich spisů vypreparovávány nehodící se části a cenzurováno vše, co neodpovídá současným politicko-korektním představám. Tak třeba Darwin je oslavován jako tvůrce evoluční teorie, která se dále používá jako agrument proti existenci Boha… Zcela se zamlčuje, že tentýž Darwin byl věřícím člověkem, že o existenci Boha nikdy nepochyboval, ba naopak svou evoluční teorii založil právě na prvotním tvůrčím aktu Boha. Podobně je tomu např. u Freuda, který se dnes jako zakladatel psychoanalýzy těší velké popularitě pro své náhledy na sexualitu – ovšem opět se setkáváme s tendencí cenzurovat v jeho díle vše, co se nehodí. Takže jen málokdo ví, že právě Freud považoval homosexualitu za sexuální úchylku, na níž se podle něj jako na klasické a nezpochybnitelné deviaci dají aplikovat a z ní odvozovat i jiné sexuální poruchy.
Vrátím se ale k tématu. Jak známo, vede se mimo jiné spor o to, jak vlastně homosexualita „vzniká“. Naši homoaktivisté tvrdí, že je vrozená a tím prý je zřejmé, že je „přirozená“ – kdo tvrdí opak, je tmář, katolík nebo neonacista. Je pikantní, že homoaktivisté na druhé straně Atlantiku v USA za tmářskou a homofobní považují naopak právě teorii o vrozenosti homosexuality – oni si prý svou sexuální orientaci zvolili zcela svobodně, nebyli k ní nijak determinováni…
Jde samozřejmě o otázku, která je nepodstatná, protože úchylka zůstává úchylkou, ať už se s ní člověk narodí nebo se k ní „propracuje“ v průběhu života. Já osobně si myslím (a potvrzují to i závěry renomovaných psychiatrů), že homosexualita je skutečně v některých případech vrozená – totiž tak, že dítě přichází na svět s homosexuálním zaměřením v důsledku zvráceného sexuálního chování matky v době těhotenství. Je evidentní, že tyto ženy ví o tom, že jsou za homosexualitu svých dětí zodpovědné, ve většině případů si to však nechtějí přiznat a stávají se z nich naopak nejaktivnější (a bohužel i nejagresívnější) bojovnice za „normalitu“ homosexuality a za potírání všech projevů „homofobie“.
Ve většině případů však homosexualita vrozená není, ale je důsledkem traumatu dítěte v souvislosti s rozvodem rodičů. Svět dítěte, kde vše má své nezastupitelné a nenahraditelné místo, se rozpadem rodiny hroutí a dětská duše se ocitá v citovém vakuu, vydaná napospas nejrozličnějším psychickým poruchám včetně homosexuality. Ostatně je zcela zřejmé, že v rodinách, kde vše normálně funguje (tím „normálně“ nemyslím nějaké absolutně ideální rodiny, ale prostě rodiny, kde je otec a matka, kteří „normálně“ žijí a snaží se své děti „normálně“ vychovávat), se z dětí nikdy homosexuálové nestávají.
Myslím si, že homosexuálové jsou lidé, kteří potřebují od společnosti pomoc. Nikoli však pseudopomoc, halící se do „vědeckého“ hávu údajné normality homosexuálního zaměření, ale pomoc opravdovou, totiž psychiatrickou, psychologickou, duchovní… Myslím si rovněž, že naprostá většina takto postižených lidí touží po uzdravení a ne po tom, aby bylo jejich neštěstí zneužíváno k politickým a jiným účelům. Většina homosexuálů nejsou homoaktivisté, pochodující po ulicích a bojující za svá „práva“, ale normální lidé, zápasící se svou nemocí. Budeme se dále tvářit, že jim nemusíme pomáhat, protože nemocní vlastně nejsou?!