Dlouho jsme před tou evidentní skutečností strkali jako pštrosi hlavu do písku, báli se pohlédnout pravdě do očí a čekali, až nám to němečtí odborníci vysvětlí. Takže – když někdo na sobě odpálí nálož, postřílí deset lidí, popř. je umlátí sekerou či rozseká mačetou, je to (ba přímo musí to být) blázen, no ne? Žádný normální člověk by přece nic takového neudělal!
Tedy, ne přímo blázen, to slovo nezní hezky, ale řekněme duševně narušený jedinec, nebo ještě lépe člověk trpící psychickými problémy. A takového nešťastníka každý spíše polituje, než aby jej kritizoval či dokonce odsuzoval, to dá přece rozum! S těmito lidmi musíme soucítit, vždyť určitě jednali ve stavu rozrušení, náhlého afektu, pocitu frustrace a společenské ostrakizace.
Třeba zrovna ten s tou mačetou. Dovede si někdo z nás vůbec představit to trauma, když mu žena jeho srdce dala košem? Kdo má právo jej odsuzovat?! Mladému Afghánci se sekerou zase někdo doma umřel, takže jeho zkratovité jednání bylo očividně projevem posttraumatické reakce. Je určitě správné, že policista, který mládence zastřelil namísto toho, aby se nechal multikulturně rozsekat, bude mít polízanici se zákonem, vždyť kam bychom přišli, kdybychom nerespektovali kulturně-náboženské odlišnosti přistěhovalců! Střelec z Mnichova byl mimo jakoukoliv pochybnost klasickým příkladem šikanování ze strany většinové společnosti. Ten chudák byl tak vystresovaný, že vůbec nebyl schopen racionálního jednání a na svůj čin se musel připravovat celý rok! Kromě toho bral vitamínové přípravky a aby toho nebylo málo, trpěl poruchou soustředění. Netolerantí xenofobové, kteří před ním utíkali a odmítali dělat mu živé terče, jej nakonec dohnali k sebevraždě, když zjistil, že z těch 300 nábojů, co si koupil za drahé peníze, vystřílel sotva padesát.
Ne, naše jednání (a myslím teď nás Evropanů) je neomluvitelné. Namísto tolerance, snahy o porozumění a především láskyplného přijetí jinak smýšlejících bližních máme pro ně hned nálepky typu džihádista, islamista, terorista či rovnou muslim. Necítíme žádnou potřebu pochopit, co nám ti lidé svými sekerami, noži a mačetami chtějí sdělit. Přitom všichni tito nešťastní Syřané k nám vážili dlouhou cestu z Afghánistánu, Pákistánu, Bangladéše, Somálska, Eritreje, Tuniska, Alžíru, Maroka a Egypta jen proto, aby nám jako lékaři, vědci, inženýři a kvalifikovaní odborníci pomohli zvýšit naši životní úroveň. Mějme to na paměti, až zase budeme mít tendenci prstem ukazovat na některého z nich, co ze zoufalství nad naší nepohostinností vyhodí do vzduchu Hradčany.