CHYBĚLO NÁM ŠTĚSTÍ, MĚLI JSME SMŮLU A U NÁS V ČECHÁCH SE HRAJE JINÝ FOTBAL...

Jsem vlastně rád, že to tak dopadlo. Ten tým na to neměl a vymlouvat se na to nebo ono je čirý alibismus. Fotbal hrát zkrátka neumíme a okecat to nejde.
Vadilo mně také to mediální šílenství, ty pitomé otázky komentátorů ve studiu, na které stejně pitomě odpovídali bývalí internacionálové, čmárání jakéhosi „experta“ tužkou na monitor, kdy furt dokola vysvětloval něco, co každý i bez něj vidí, ty věčné kecy o ničem, resp. o tom, co měli hráči k obědu, jak plavali, vyklusávali, hráli na dvě branky, to strašné komentování, při němž jsem s nostalgií vzpomínal na Víta Holubce a Karola Poláka, to naprosto nekritické hodnocení naší hry, kdy po náhodné remíze po katastrofálním výkonu s Chorvatskem se rázem zapomnělo i na stejně ubohý výkon se Španělskem, to trapné hecování, že teď jde o všechno, že do toho dáme srdce a duši a budem bojovat a jezdit po zadku a když teď ty Turky porazíme, tak potom...
No – a pak přijdou hráči na hřiště, zazpívají hymnu a... tím to končí. Žádný fotbal z jejich strany nevidím. Všechno je to pomalé, pasivní, totálně statické, nepřesné, bez jakékoliv myšlenky, o momentu překvapení ani nemluvě. Fotbalem se to nazvat nedá. Každý se bojí, aby něco nezkazil a tak si všichni přihrávají jen na pár metrů a i tak nepřesně. Tolik „špeků“ jsem snad neviděl za celý život. I házení autu je problém – při zpětné přihrávce na vhazujícího hráče jde míč znovu do autu, jenže teď už bude házet soupeř. Brankář posílá výkopy mimo hřiště, obrana je děravá a dezorientovaná, záloha neběhá a útočník se nepotká s balónem. Vyšokovaný trenér na to čumí jak tele na vrata a když ho hráči vidí v takovém žalostném stavu, hážou po druhé brance ručník do ringu. Tak jsem to tedy viděl já.
Asi jsem se ale díval na jiný zápas, na jiné Mistrovství Evropy. Naši hráči to posléze rozebrali a nevypadalo to podle nich vůbec špatně. Sivok třeba míní, že nám chybělo štěstí a Turci vyhráli pouze proto, že dali dva góly. Podle Čecha jsme „začali dobře a soupeře jsme v prvních minutách trochu zaskočili“. Plašil (prý už v reprezentaci končí – no konečně!) zase zastává názor, že jsme nedali gól. Pudil se „těší na rodinu, protože sezóna byla extrémně dlouhá“. Vrba pak vidí hlavní problém v tom, že naši soupeři hráli moc rychle a čeští hráči na to nejsou zvyklí, protože v domácí lize se tak nehraje.  V tom má samozřejmě pravdu.
A pravdu mají jistě i citovaní hráči – vždyť to jsou fotbaloví profesionálové, jejich názory a postřehy musí být tedy logicky kvalifikovanější než moje. Já prostě fotbalu nerozumím a tomu, co jsem viděl včera, už vůbec ne...