https://www.youtube.com/watch?v=DA46W_YTGGI
Události posledních dnů, především tedy sobotní policejní provokace, jistě nejsou něčím náhodným či nevysvětlitelným, ale dají se vcelku snadno odvodit ze situace, v níž se dnes naše země nachází. Je jasné, že ve vrcholných státních orgánech dochází k názorovým střetům ohledně dalšího postupu vůči radikalizující se občanské společnosti, která, dobře si vědoma nebezpečí muslimské invaze a žádající po odpovědných osobách rozhodné kroky k jejímu zastavení, se stává pro vládní garnituru a s ní spojené protidemokratické skupiny (tzv. neziskové organizace, různé lidskoprávní spolky, proimigrantská uskupení apod.) stále nebezpečnějším protivníkem. Tvrdé jádro protilidových oportunistů kolem premiéra Sobotky, zastávající neměnný, pravověrně prounijní postoj, se přes veškerou snahu o skandalizování a zastrašování uvědomělé části společnosti a „tvarování“ názorů a postojů mladé generace prostřednictvím propagandistických televizních pořadů dostává pod stále silnější tlak pragmaticky uvažujícího politického křídla. Je to situace podobná té, která u nás panovala těsně před pádem komunismu, kdy stalinistické struktury v čele KSČ si vůbec neuvědomovaly vážnost vyostřených nálad ve společnosti narozdíl od svých prozíravějších spolustraníků, kterým bylo jasné, že kolaps režimu je nevyhnutelný a proto se začali aktivně připravovat na svou novou kariéru v postkomunistické době, např. tím, že se distancovali od násilného postupu proti demonstrujícím.
Tehdejší a dnešní situace je paradoxně prakticky tatáž i v personální rovině. Dnes víme, že formálně nejmocnější muž v zemi, generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, neměl ve skutečnosti o dění ve společnosti, resp. o politicko-policejních rozhodnutích vlastně žádné relevantní informace a byl pouhou figurkou v rukou těch, kdo měli faktickou moc. A tímto skutečným vládcem nebyla ani Komunistická strana Českoslovensla, ba dokonce ani ne policie (tehdy Veřejná bezpečnost), ale Státní bezpečnost a její nejvyšší představitelé. Jména těchto lidí nebyla veřejnosti vůbec známa, zůstávali v naprosté anonymitě až do doby, dokud nestanuli před soudem.
I dnes je Bohuslav Sobotka sice papírově nejvyšší představitel státu, je ale zřejmé (např. z uniklých emailů), že je podobnou loutkou jako kdysi Milouš Jakeš. A je pravděpodobné (přičemž události ze 6. 2. 2016 v Praze tuto pravděpodobnost posouvají k jistotě), že ani Policie České republiky, jakkoli je formálně složkou, která jako jediná má ze zákona monopol na používání represivních prostředků, není v tomto směru tou poslední instancí, ale že nad ní stojí ještě jeden mocenský aparát. Z toho pochopitelně vyplývá, že jak ministr vnitra Chovanec, tak policejní ředitel Tuhý jsou toliko mediálními reprezentanty policie, nikoli těmi, kdo by měli rozhodující pravomoci.
Výše řečené lze dokumentovat na řadě příkladů, z nichž ve zkratce uvedu alespoň několik, přičemž si bystrý čtenář závěry zajisté vyvodí sám:
1. U Policie ČR je dislokována speciální jednotka, která je nasazována tehdy, kdy hrozí, že občanská nespokojenost může přerůst do masových akcí, které by potenciálně ohrožovaly stabilitu režimu.
2. Tato jednotka je tvořena policisty v civilu, kteří se infiltrují do davu, načež vyvolají násilné akce, vůči nimž pak zakročují.
3. Jednou z nejznámějších policejních provokací tohoto druhu byl zásah proti pokojné demonstraci občanů v Českých Budějovicích 6. 7. 2013, jehož cílem bylo eliminovat tzv. protirómské protesty v České republice, které hrozily rozšířením na celou zemi.
4. Účelem těchto akcí je jednak diskreditace účastníků pokojných, leč pro režim nebezpečných demonstrací (v praxi je to tak, že s touto policejní jednotkou spolupracují prorežimní média, která následně zkreslí počet demonstrujících a označí je za extrémisty, fašisty či radikály), jednak jejich zastrašení.
5. Stejnou akcí tohoto druhu, tj. nasazením speciálního policejního komanda, byl i naaranžovaný střet během pražských demonstrací a patrně i následné napadení tzv. Kliniky.
Když se zastavíme u posledně jmenované akce a pokusíme se ji ve světle výše uvedeného nějak logicky vysvětlit, pak je zřejmé, že úzce souvisí jak se současnou vnitřní situací v České republice, tak s postavením naší země ve Višegrádské čtyřce. Konkrétně jde o to, že uprchlická vlna, jak ta loňská, tak ta, která nás s největší pravděpodobností čeká letos, prudce změnila poměr politických sil v Evropě. Co se týká našich politiků, ti si jsou pochopitelně ve své většině dobře vědomi toho, že situace se může změnit i u nás stejně dramaticky jako v Maďarsku či nedávno v Polsku. V roce 1989 byla naše země posledním skanzenem komunismu ve střední Evropě, aby po převratu razancí svým reforem všechny ostatní postkomunistické státy předběhla. Nikde není napsáno, že se situace nemusí opakovat a politikové jsou především lidé, myslící na „zadní kolečka“. Nikdo z nich tedy nechce riskovat nálepku protilidového radikála, kterou by si za své nynější postoje mohl přinést do nového režimu, nemluvě o možnosti trestního stíhání.
Z řady videí, fotografií a dokumentačního materiálu je totiž patrné, že ona „bicí“ policejní jednotka vystupuje proti občanům s nebývalou brutalitou, a že když ne její jednotliví příslušníci, tak zcela určitě ti, kteří jí velí, musí do budoucna počítat s trestním stíháním. Proto to neustálé kamuflování, proto ty zastírací mediální manévry, proto ta stále pozměňovaná prohlášení.
Milouš Jakeš o mocenských bojích a plánech ve vedení bývalé Státní bezpečnosti prý nic nevěděl a já mu to věřím. Ani Bohuslav Sobotka nejspíš nemá ponětí o tom, co se děje „nahoře“ - politiku za něj dělají jeho poradci. A je možné, že pouhými pěšáky ve hře někoho v zákulisí jsou i ministr vnitra a policejní prezident.
Ukazuje se tedy ve vší nahotě, že naše země je demokratická jen formálně. Ve skutečnosti je policejním státem a řídí ji někdo, koho neznáme a kdo se umí mistrně skrývat a pomocí dezinformačních kampaní rozdělovat společnost, vytvářet v ní atmosféru nedůvěry a obav z budoucnosti a zastrašovat ty, kdo se veřejně angažují ve věci svobody a demokracie. Tento tajemný „Někdo“ ale není neomylný, i on dělá chyby a jak jsme viděli, i úplně školácké. Ve vedení policie vládne v těchto dnech chaos, nikdo neví, co se vlastně stalo, kdo a proč vyslal do ulic ono pověstné komando, které se používá jen ve zcela výjimečných situacích (i když se jeho zákrok tentokrát změnil ve frašku). Všechna odpovědnost byla hozena na bedra tiskového mluvčího, který před národem zesměšňuje sebe i své nadřízené, když apeluje na veřejnost, aby nevěřila konspiračním teoriím, které ovšem sám vytváří.
Otázky jsou tři - kdo velí policejním mlátičkám, kdo je poslal do ulic v Českých Budějovicích a v Praze a kdo úkoluje pověstného „hnědáka“. Veřejnost má právo znát na tyto otázky odpovědi a ti, kdo by je před ní chtěli nadále tajit, by si měli uvědomit, že kdo seje vítr, sklízí obvykle bouři.
2025 ©