Filigránsky rozehrané partie lidských osudů – Viktorie Hanišová v roli hledačky existenciálních jistot...
Smrt je dnes jedním z nejvíce tabuizovaných témat. Zdráháme se o ní mluvit a brát ji vůbec na vědomí, namlouváme si, že se nás netýká a instinktivně se vyhýbáme všemu, co by nám ji mohlo (byť třeba jen velmi vzdáleně) stavět před oči. A přitom smrt je tu s námi stále, nikdo jí neunikne a jak říká jedna otřepaná, zároveň však moudrá fráze – je to naše jediná životní jistota.
Na tenký led úvah o posledních věcech člověka se v povídkové knize Dlouhá trať pustila Viktorie Hanišová a hned dodejme, že si svůj již tak složitý úkol navíc záměrně zkomplikovala. Smrt může mít různé podoby a jednou z nich je ta, které jsme si zvykli říkat „dobrovolná“... A právě mystérium sebevraždy je tím, co jednu z našich nejlepších současných spisovatelek zajímá v jejích povídkách nejvíce – všech sedm se totiž právě kolem tohoto ústředního motivu točí.
Hanišová umí psát výborně, již dříve dokázala, že její tvorbě je cizí rutina, vyumělkovanost a jakákoliv „hra na city“. I tentokrát u ní vše plyne přirozeně a autenticky, povídkové postavy čtenář nejen vidí, ale i „cítí“, jsou to ostatně lidé, jaké potkává dnes a denně všude kolem sebe. Jakkoli se zdají být jednolitou masou, občas se stane, že nám dají nahlédnout do svého jedinečného světa a my s úžasem zjišťujeme, jak povrchně jsme je doposud znali, tedy fakticky neznali. O tento pohled za kulisy vnějších masek svých bližních se Viktorie Hanišová po celou dobu snaží a nelze neobdivovat pokoru a decentnost, s nimiž tak činí.
Celá recenze zde:
2024 ©