Napětí od začátku do konce – co si může „psychothrillerový“ čtenář přát víc?
Kdybych seděl doma a nejezdil lyžovat na hory, nemusel jsem teď ležet s komplikovanou zlomeninou v nemocnici... Kéž bych byla poslechla matku, která mi dobře radila, abych si s tím týpkem nic nezačínala – kolik jsem si mohla ušetřit slz a trápení! Všichni jsme si už někdy v životě něco podobného řekli, protože je to vlastně přirozená reakce na nějakou tragédii, která nás postihla a o níž si myslíme, že jsme jí mohli zabránit. Někdy určitě ano, ovšem jindy si děláme výčitky zbytečně, protože nejsme jasnovidci a nevidíme do budoucnosti, abychom ji mohli ovlivňovat ve svůj prospěch.
„Kdybych ji požádal o ruku o chvíli dřív, nikdy by se to nestalo. Nenapadli by nás, já bych se neocitl v nemocnici a ona by navždy nezmizela z mého života.“ Damian Werner, hlavní postava knihy Nenalezená, žije s tímto sebeobviňováním už deset let. Tak dlouhá doba totiž uběhla od oné děsivé události, která znamenala konec všech nadějí na šťastnou budoucnost s dívkou jeho snů. Ewa byla náhle pryč, nešťastný Damian se zoufale snažil najít nějakou stopu, která by ho k pohřešované snoubence přivedla, všechno ale bylo marné. Po Ewě se slehla zem a i když na ni nikdy nezapomněl a stále věřil, že se s ní jednou opět setká, ovládla postupně Damianovu mysl apatie a částečně i rezignace. Utápět navíc svůj žal v alkoholu určitě není nejlepším řešením...
Snoubenčina fotografie, která se po tolika letech naprosto nečekaně objeví na Fecebooku, znamená pro Damiana šok. Pochopitelně radostný, ovšem situace se začne zamotávat poté, co se ukáže, že vypátrat, kde se Ewa nachází, bude mimořádně obtížné. Vynalézavost, s níž nás autor vede po „horké stopě“ (s množstvím odboček do slepých uliček), je vkutku obdivuhodná a má „na svědomí“, že knížku přečteme za dva dny (to v mém případě), nebo i rychleji...
Napínavý děj se větví do stále nových a složitějších variací a mnohý čtenář si možná řekne, zda to polský spisovatel tu a tam již nepřekombinoval. Mě to například napadalo ve chvílích, kdy detailní a mnohastránkové popisy domácího násilí, jímž si jedna z postav musí procházet, působí vyumělkovaně a dosti rušivě. Přes všechnu komplikovanost a „psychothrillerovost“ ale čteme celkem uvěřitelný příběh, kterážto autentičnost je podle mne jeho největší předností. Tou druhou je pak dovedné využívání možností, které pro tento druh literatury nabízejí sociální sítě – fakt, že se nezanedbatelná část knihy odehrává v „modu operandi“, představovaném internetovou komunikací, jí vůbec neubírá na čtivosti, spíše naopak. Dramatičnost je stupňována i tím, že k původnímu vypravěči (Damian) se záhy přidává druhá ich-forma – ze svého úhlu pohledu začne události komentovat i Kasandra, žena majitele detektivní agentury.
Je to děsivé soukolí, do něhož je Damian, horečně hledající svou ztracenou a „znovunalezenou“ životní lásku, vtahován čím dál rychleji a neodvratněji. Jako by Ewa byla fata morgána, náhle se objevující a stejně rychle mizející. Proč se před ním i nyní skrývá, proč mu o sobě posílá jen útržkovité zprávy po podivných lidech, proč mu jednoduše neřekne, kde je a jak se k ní dostane? Těch „proč“ je bohužel tolik, že Damian se v nich začíná ztrácet...
Nesdílím nekriticky nadšené ohlasy, které tuto knihu doprovázejí. Na druhou stranu ale nelze popřít, že v současné nabídce psychothrillerů převážně skandinávské provenience patří Nenalezená jednoznačně k tomu lepšímu, co se v poslední době na pultech našich knihkupectví objevilo. Nakladatelství Domino odvedlo při vydání knihy tradičně výbornou redaktorskou práci (jen tři tiskové chybičky!), což je další plus pro to, abych Nenalezenou doporučil všem milovníkům kvalitní „hororoidní“ literatury.
2024 ©