PAUL JOHNSON: NAPOLEON

Vše podstatné o Napoleonovi

Říká se, že o žádném jiném člověku toho nebylo napsáno tolik jako o slavném francouzském císaři Napoleonovi Bonaparte. Jeho životopisů již vyšly stovky a nabízí se tudíž otázka, zda má vůbec význam přidávat k nim další. Přesto si myslím, že Paul Johnson nepsal svoji biografii s prostým názvem Napoleon zbytečně.
Rád bych se na začátku zmínil o tom, že mám k francouzskému císaři a vynikajícímu válečníkovi tak trochu „důvěrný“ vztah. Byla to totiž právě vesnice, v níž od narození žiji, která se stala 2. prosince 1805 ohniskem slavné „bitvy tří císařů“, kdy Napoleon rozdrtil spojenecká rusko-rakouská vojska a dosáhl vítězství, které považoval za největší triumf své vojenské kariéry. Na stinné stránky této události upomínají masové hroby, roztroušené po okolní krajině - např. asi sto metrů od mého domu je ve společném hrobě pochováno údajně až tisíc ruských vojáků - a Mohyla míru, tyčící se nad dávným bojištěm jako varovně vztyčený prst.
Vraťme se však k Johnsonově knize. Jak již bylo řečeno, Napoleon má mnoho životopisců a jak to už u slavných, zároveň však rozporuplných historických postav bývá, názory na jeho osobnost se značně různí. Na jedné straně nekritický obdiv a takřka extatické zbožňování, na straně druhé stejně nekritické odsuzování, ba nenávist. Francouzský císař zkrátka vzbuzuje emoce i skoro 200 let od své smrti.
Důvod, proč tomu tak je, je očividný. Napoleon jako snad nikdo jiný v dějinách se „vyšvihl“ z bezvýznamného mladíka ze zapadlého ostrova na nejmocnějšího muže Francie a nejen to - jeho vůle a armády, jimiž disponoval, určovaly politický vývoj celé Evropy.
Na Johnsonově životopise je především cenné to, že se vyhýbá oběma výše zmíněným extrémům v chápání Napoleonovy osobnosti a příčin jeho vojensko-politických kroků. Ukazuje především, že hlavním motorem veškerého Napoleonova snažení byla touha po moci, kdy zcela pragmaticky a bez jakýchkoli skrupulí krůček po krůčku stoupal až na samotný vrchol, jímž byla císařská koruna. Autor nijak nepopírá Napoleonovy charakterové přednosti a odborné kvality, zároveň se však nikdy neodkloňuje od své pozice nestranného pozorovatele, zůstává na pevné půdě faktů a přesvědčivě dokazuje, že jeho vzestup byl do značné míry umožněn nepřehlednou politickou situací v porevoluční Francii, kdy moc doslova ležela na dlažbě ulice a čekala na odvážného, zároveň však i všehoschopného jedince.
V knize je precizně popsáno Bonapartovo dětství a mládí na pozadí politických otřesů, jimiž tehdejší Korsika procházela, léta studií a začátek kariéry vojenského velitele, který své první válečnické ostruhy získal v revolučním roce 1793, kdy byl vládou vyslán do jihofrancouzského Toulonu, aby jej vytrhl z moci roayalistů. Tady na sebe Bonaparte poprvé upozornil jako mimořádně nadaný a odvážný velitel a tato pověst mu dopomohla k další kariéře, ať už to bylo tažení do Itálie nebo Egypta. Posledně zmíněné ukázalo ve vší nahotě Napoleonův oportunismus, kdy v kritické situaci opustil svou armádu a pod průhlednými výmluvami se vrátil do Francie. Zde se ochotně přidal na stranu pučistů, usilujících svrhnout vládu, a právě tento státní převrat z 18. brumairu neboli 9. listopadu 1799 ho vynesl na pozici tzv. prvního konzula a posléze císaře.
Paul Johnson se znalostí věci pak líčí další Napoleonovy životní osudy, všímá si jeho nových metod při vedení válečných operací, strategického myšlení, jímž převyšoval všechny ostatní tehdejší vojevůdce i jeho psychologického mistrovství, s nímž dovedl nadchnout vojáky pro svou věc. Současně však Napoleon neměl žádné vznešené ideály, jediným smyslem jeho života byla právě moc, pro jejíž dosažení a udržení byl připraven udělat cokoli. Byl schopen nasadit si masku čestného a šlechetného muže, který velkoryse propustí válečné zajatce, současně se však dopouštěl krutostí, které bychom dnes označili za válečné zločiny. Byl zkrátka mužem dvou - a možná i více - tváří, a právě v tom můžeme spatřovat jeden z hlavních důvodů toho, že názory na něj se tolik rozcházejí.
Paul Johnson se ve svém životopisu držel zlaté střední cesty a dobře udělal. Domnívám se, že podal z historického hlediska autentický portrét Napoleona a jeho doby. Nejedná se sice o vědeckou práci, spíše o populárně-naučnou knihu, ovšem velice solidně zpracovanou. Na necelých dvou stovkách stránek se autorovi podařilo čtivou formou říci o Napoleonovi vše podstatné.