MICHEL HOUELLEBECQ: PODVOLENÍ

Vítězství islámu nad zdegenerovanou Evropou – otázka nezní zda, ale kdy!

Kniha Podvolení Michela Houellebecqa vyvolala rozpačité reakce až rozčarování, a to jak mezi autorovými příznivci, tak i odpůrci. Oba tábory byly očividně zklamány z nenaplněných očekávání – ti, kdo u francouzského spisovatele obdivují jeho odpor k politické korektnosti a antiislámský radikalismus, se totiž po přečtení románu logicky museli ptát, kam jeho protimuslimský zápal náhle zmizel. Ti druzí, jimž je Houellebecq pro ty samé postoje trnem v oku, si zase říkali, o co vlastně v Podvolení jde, jestliže muslimové zde nejsou nijak ostrakizování a mnohdy je naopak vyjadřován respekt k jejich politické strategii. Příběh plyne naprosto klidně – ve staré dobré Francii (píše se rok 2022) všechno funguje tak, jak má, hesla o svobodě, rovnosti a bratrství se zdají být naplněna, společnost vyznává pluralitu názorů a nepsaný, ovšem o to víc závazný zákon všeobjímající tolerance umožňuje sice ne úplně harmonické, ale vcelku bezproblémové spolužití různých etnických a náboženských skupin, takže lidé nemají sebemenší důvod hledět do budoucna nějak pesimisticky...
Hlavní hrdina (či spíše antihrdina) je klasickým příkladem maloměšťáckého intelektuála, jenž už v životě dosáhl všeho, oč se snažil a nyní tedy již jen sbírá plody svého dřívějšího úsilí. V odborných kruzích vysoce ceněnou knihou o svém oblíbeném spisovateli Huysmansovi si Francois nejen získal pozornost vlivných osobností z prostředí vysokých škol, ale vzápětí následovalo i jmenování profesorem literatury na renomované univerzitě. Dá se říct, že jeho život je nalajnován až do samého konce, což je na jednu stranu výhodné, protože veškeré materiální starosti jsou jednou provždy vyřešeny a nemusí se jimi tudíž zabývat, ovšem odvrácenou stránkou této zajištěnosti je pocit životní nenaplněnosti a nudy.
V románu Podvolení je hledána odpověď na otázku, jakým způsobem se v blízké či vzdálenější budoucnosti zmocní muslimové vlády nad Francií. O tom, že k tomuto vývoji všechno směřuje, Michel Houellebecq nepochybuje a předkládá čtenáři jednu z možných verzí. Obyčejně máme za to, že pokud západní společnost tento zápas o své přežití prohraje, stane se tak až po heroickém odporu, možná i válce se světem islámu. Fakt, že bychom se mohli vzdát takříkajíc bez boje a zcela dobrovolně, si většinou nepřipouštíme, francouzský autor jej však podle všeho vidí jako nejpravděpodobnější. Jinými slovy – v Podvolení se neválčí a takřka neteče krev, ovšem příběhu to nijak neubírá na děsivosti, spíše naopak. Čtenář nevěřícně přihlíží tragikomickému konci civilizace, jež ztratila pud sebezáchovy, aby si vzápětí uvědomil, že náboženství politické korektnosti, vyznávané prakticky všemi evropskými politiky, právě k takovému scénáři směřuje.
Život hlavní románové postavy je zredukován na sexuální eskapády se studentkami, drobné názorové šarvátky s kolegy na univerzitě a přemýšlení o tom, zda takovéto přežívání má vůbec nějaký smysl. Francois, salónní pseudointelektuál sartrovského ražení, se pochopitelně zajímá i o politiku, ale jen tak zpovzdálí, dá se říct decentně, protože jako člověk ducha se od něčeho tak nízkého a špinavého nechce umazat. Ví samozřejmě velmi dobře, že předvolební sliby a všechna ta velkohubá prohlášení, pronášená napomádovanými kandidáty do televizních kamer, nejsou ničím jiným než povinným divadýlkem pro oklamání veřejnosti, trapným folklórem, který je prostě nutné přetrpět a příliš se jím nedat znechutit. Důležitost politiky se koneckonců přeceňuje, vždyť je dobře známo, že ať už vyhraje kdokoli, na chod společnosti to fakticky nemá žádný vliv.
Nyní však došlo k nečekanému dilematu – do druhého kola prezidentských voleb postoupila vůdkyně Národní fronty Le-Penová a muslimský kandidát Mohamed Ben Abbes. Francois považuje za vhodné zeptat se na názor svých kolegů a známých, zjistit, jak se chystají hlasovat a dozvídá se od všech to samé – vítězství kandidátky tzv. krajní pravice by bylo pro národ katastrofou a tak je povinností všech uvědomělých občanů volit v nadcházejícím prezidentském klání menší zlo, kterým je Mohamed Ben Abbes. Je to sice muslim, ale získal si sympatie veřejnosti umírněnými postoji a smělými vizemi multikulturní Francie. Jako prezident se určitě bude snažit pokračovat ve své dosavadní vyvážené politice, založené na respektu k ústavě a zákonům a přísném zachovávání nábožensky neutrálního charakteru státu. Jeho plány na rozšíření Evropské unie o Maroko, Tunisko a Egypt nejspíš nejsou myšleny vážně, v každém případě by šlo o hudbu hodně vzdálené budoucnosti. Právo šaría je závazné pouze pro muslimy a není třeba se obávat, že by snad nový prezident trval na jeho závaznosti i pro „nevěřící“. Francois sice tu a tam znejistí, je mu divné, že v některých okrscích Paříže dochází k ozbrojeným střetům, aniž by se o tom psalo v novinách či hovořilo v televizi, při výletu mimo hlavní město je šokován, když v jedné vesnici narazí na několik mrtvol, patrně obětí muslimského teroru, ale nepřikládá tomu nějaký zásadní význam, vždyť jinak všechno zůstává jako dřív a není tedy důvod znepokojovat se nějakým iracionálním nebezpečím...
U českého vydání románu Podvolení stojí za zmínku jedna zdánlivě bezvýznamná, při bližším pohledu však znepokojivá věc, pro dnešní dobu multikulturního šílenství bohužel příznačná. Ke knize je připojen doslov, jehož záměrem evidentně je „vysvětlit“ čtenáři, o čem je vlastně v románu řeč, resp. nenechat jej učinit si vlastní názor. S podobnými „doslovy“ se obvykle setkáváme v knihách o nacismu, kdy se předpokládá, že lidé jsou hlupáci, kteří by se např. po přečtení Hitlerova Mein Kampfu či pamětí nějakého potentáta Třetí říše mohli stát fašisty a je tudíž nutné jim jako nesvéprávným bytostem naordinovat, co si mají myslet. V případě Podvolení je celá věc o to komičtější, že čtenářům je sugerováno jeho protiislámské zaměření, a to pomocí argumentů, které jsou jinak samy považovány za islamofobní – v doslovu se např. uvádí, se francouzští muslimové jsou přece nejednotní a rozhádaní a není tudíž možné, aby se spojili do jednoho kompaktního politického uskupení, jako je tomu v knize. Kouzlo nechtěného par excellence!