MARTIN HANUS: HRA SA SKONČILA

Napsal Jan Hofírek (») 5. 6. 2018 v kategorii KNIŽNÍ RECENZE, přečteno: 210×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Aknihacerv

Bývalý obhájce vrahů přiznává svůj omyl!

13. června 2017 vyšel v Denníku Postoj článek s názvem Diabolský stroj Františka Čermana (https://www.postoj.sk/24616/diabolsky-stroj-frantiska-cermana-1), v němž jeho autor Milan Hanus popisuje svůj myšlenkový vývoj v kauze Cervanová, kdy po dlouholetém přesvědčení o nevině „Nitranů“ dospěl k názoru, že se mýlil, resp. že za vraždu mladé studentky byli odsouzeni skuteční pachatelé. Nestává se často, aby novinář veřejně přiznal své pochybení a dokonce se za ně omluvil. Když navíc uvážíme, že Hanus dříve působil v časopise .týždeň, o jehož informační serióznosti ve vztahu k tomuto případu si asi nikdo nedělá iluze, nelze se příliš divit, že se článek v první chvíli setkal s nedůvěrou a podezřívavostí. Nejde o další z řady triků, jak manipulovat s veřejným míněním a dosáhnout mediální rehabilitace právoplatně odsouzených vrahů?
Čas mezitím prokázal, že za změnou Hanusova pohledu na tento hrůzný zločin se neukrývají žádné nečestné motivy, ale že jde vskutku o prozření oklamaného člověka poté, co se začal důkladněji seznamovat s relevantními informacemi a následně nalézal evidentní rozpory ve výpovědích pachatelů. Tím zlomovým momentem u něj (jako u mnoha jiných) bylo seznámení se s publikacemi Petera Tótha, které definitivně zbořily pracně sestrojenou „obhajobu“ sedmi pachatelů hrůzné vraždy. Neodpustím si však otázku, zda se nedalo již z mediálních masáží typu Hribovy Lampy či Kirchhoffova filmu poznat, jak se věci skutečně měly. Hrib sice poskytl vrahům takřka neomezený prostor k prezentaci jejich srdceryvných příběhů o policejní zvůli, navíc bez toho, aby jim kdokoli oponoval, čehož oni pochopitelně využili a patrně si v první chvíli i mysleli, že se před diváky obhájili a očistili. Ovšem právě Lampa měla ten nezamýšlený účinek, že mnoha lidem se po jejím zhlédnutí otevřeli oči – ale přesně naopak, než předpokládali vrazi. Ti totiž při svých sugestivních story zapomněli na to, že člověk nemluví jen slovy, ale i gesty, mimikou tváře či tím, co zamlčí. A tady i průměrně inteligentní divák jasně vnímal fraškovitost celého Hribova divadelního představení a nemohlo mu ujít, že pachatelé vlastně v přímém přenosu usvědčovali sami sebe (a nejspíše si dodnes trpce vyčítají, že se nechali zlákat k vystoupení před televizními kamerami). O tendenčnosti Kirchhoffova „dokumentu“, který byl de facto obhajobou pachatelů, nemá význam se nějak rozepisovat, protože jeho infantilní prvoplánovost bije do očí. Je tedy na místě vrátit se k otázce, zda nebylo možné už „před Tóthem“ mít v celé věci jasno? Popř. se zeptat i jinak – jak je možné, že i „po Hanusovi“ se někteří i nadále drží naprosto neudržitelné verze vrahů?
Morální spolupachatelství... Hodně se o něm v souvislosti s tímto případem mluví a mohlo by se zdát, že to jsou silná slova. Není nakonec jedno, co si kdo myslí a které straně sporu věří? Kladně lze odpovědět tehdy, kdy jde takříkajíc o soukromé přesvědčení jednotlivce, jiné je to však bezesporu u novinářů, politiků a vůbec lidí, kteří ovlivňují veřejné mínění. Mnozí z nich si totiž obhajobu „nevinných Nitranů“ spojili s osobními zájmy či si na ní dokonce vybudovali kariéru. Je tragikomické sledovat, jak údajně „nezávislí“ a „investigativní“ novináři a „antikomunističtí“ politici s obsedantní umanutostí neustále omílají zaklínací mantru o „policejním a soudcovském spiknutí“ a nevidí či nechtějí vidět, že dělat z čistě kriminálního případu politikum je nehoráznost nejvyššího druhu.
Signifikantní je ostatně v tomhle případu i to, jak se každá jednotlivá lež vzápětí obrátí proti jejím šiřitelům. Když se např. vymyslelo „neprůstřelné“ alibi pro Vieru Zimákovou, která prý v inkriminovaný den nemohla opustit vodácké soustředění a přijet do Bratislavy, ozval se v diskuzi pod jedním článkem člověk, který její cestu autostopem mimo jakoukoliv pochybnost potvrdil. Hanusova kniha pak jednou provždy odsouvá do říše bajek legendu o „brutálních donucovacích metodách“ a „gestapáckém teroru“ vyšetřovatelů – záznam čtyřhodinového výslechu korunní svědkyně dosvědčuje pravý opak, neboť na něm neslyšíme ani náznak nějakých výhrůžek či nátlaku. Když uvážíme, že Zimáková měnila výpovědi v bezprecedentním případu bestiální vraždy, pak je snad každému soudnému člověku zřejmé, že vyšetřovatelé museli zjistit, co ji k tomuto navýsost podezřelému chování vede. Při poslechu té pásky nelze neobdivovat doslova andělskou trpělivost Eduarda Pálky, s níž se snaží vyslýchané vysvětlit, že přece nemůže každou hodinu říkat něco jiného.
Troufám si říct, že poté, co Tóth a Hanus vydali své knihy, mohou o vině Nitranů pochybovat jen dva druhy lidí – naprostí hlupáci a bezcharakterní darebáci. I když v případě těch druhých je jasné, že ve svém svědomí (pokud nějaké mají) dobře vědí, jaká je pravda, z nějakého důvodu se však rozhodli dělat vrahům užitečné idioty. V žádném případě tedy neplatí, že kniha Hra sa skončila je (cituji podtitul) „definitívnou bodkou za kauzou Cervanová“, protože morální spolupachatelé pokračují dál v šíření hoaxů a dezinformací, snad jen s tím rozdílem, že průběžně mění taktiku. Tak po vydání Tóthových knih se evidentně nacházeli v šoku a jen pozvolna nacházeli ztracenou sebejistotu, zatímco nyní se na Hanuse vrhli okamžitě, bohužel pro ně však nikoli s racionálními argumenty, nýbrž „osvědčenou“ metodou ad hominem, takže se opět (po kolikáté už!) důkladně odkopali. Přitom samotná kniha nic zásadně nového nepřináší a výpady vůči jejímu autorovi se tak jen těžko dají vnímat jinak než jako výraz vzteku, že „člen klanu“ porušil „omertu“.
Na celou záležitost je samozřejmě možné pohlížet i v jiné rovině. Když loni jeden z vrahů zemřel, kdosi k tomu poznamenal, že „jeho duše skončila v pekle“. Něco takového bych si netroufal tvrdit, protože přece jen nelze vyloučit, že alespoň v okamžiku smrti svého činu litoval a prosil o odpuštění. Na druhé straně tu ovšem máme šestici „pozůstalých“ – a tady o jejich posmrtném osudu příliš nepochybuji. Jestliže k ohavné vraždě den co den (a trvá to již přes čtyřicet let!) přidávají další provinění v podobě tvrdošíjného zapírání a zastrašování těch, kdo se nebojí vyvracet jejich lži, co jiného je může na onom světě čekat než věčné zavržení? Zdá se však, že toto je nijak netrápí...
Ale není všem dnům konec. Třeba to (kdo vi?) dopadne tak, že až postupně vymřou všichni kromě posledního a ten už tudíž nebude mít důvod obávat se pomsty svých „kamarádů“, dozvíme se z jeho úst to, co už dávno víme...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a osm